Reakci Íránu na izraelsko-americkou vojenskou intervenci tvrdě odnesly země v Perském zálivu. Místa, která jsme ještě donedávna považovali za ostrov pohody a klidu, se v jeden moment proměnila ve válečnou zónu. Analyzovat, nakolik zásah skutečně pomůže Íráncům a jak Dubaj pravděpodobně ztratí na prestiži je sice rozhodně zajímavé, víkendové události by nám však měly připomenout jednu podstatnou věc: v případě útoku na naši zem nejsme vůbec připraveni.
Od sobotního rána jsou (nejen) česká média zahlcena titulky popisující vojenskou operaci, rakety, sestřelování raket, íránské šáhedy a především všudypřítomnou paniku. A nutno říct, že se jedná o oprávněný chaos – zrůdný íránský režim vyslal rakety na své sousedy v regionu disponující americkými základnami a zasáhl u toho i civilní cíle.
Íránskou odvetou byly ohroženy země jako Izrael, Katar, Kuvajt, Bahrajn, Saúdská Arábie nebo třeba Jordánsko. Především však rakety a drony útočily také na oblíbený ráj bohatých, Dubaj, ve Spojených Arabských Emirátech. I kvůli tomu, že tato metropole hostí mnoho celebrit a influencerů, se z poničeného hotelu na Palm Jumeirah stala virální záležitost.
Ano, je to děsivé a málokdo by to nejspíš čekal. Pojďme si ale uvést malé srovnání – podle informací televize Al Jazeera Írán doposud vyslal na země ve svém regionu, včetně evropského Kypru, přes 460 raket a 350 dronů. Rusko pravidelně vysílá na Ukrajinu během jedné noci několik stovek dronů, během minulého léta to bylo i přes 700 za jednu jedinou noc. Během posledních tří měsíců zimy pak podle slov Volodymyra Zelenského Rusko proti Ukrajině shodilo 14 670 naváděných leteckých bomb, 738 raket a téměř 19 tisíc útočných dronů.
Jsme blíže, než si myslíme
Jak víme, Česká republika je Ukrajině velice blízko. Opět srovnání: když člověk jede z těšínského Slezska do ukrajinské vesnice Dubryniči, nacházející se nedaleko slovenských hranic, je to pro něj kratší cesta než do Plzně. I přes tuto nezpochybnitelnou geografickou blízkost, velmi negativní historickou zkušenost s Ruskou federací, chcete-li Sovětským svazem, a velkou pravděpodobnost útoku Ruska na některou ze zemí NATO jsme se ale rozhodli zavřít oči před realitou. Vědomě či pod vlivem ruské propagandy si neustále vybíráme cestu ignorace geopolitické situace, která si dříve nebo později vybere svou daň.
Rusko totiž nepředstavuje o moc méně šílenější režim než ten, který je u moci v Íránu, koneckonců, jedná se o velmi blízké spojence. Máme-li tedy pocit, že něco jako bombardování zemí okolo zůstává záležitostí Blízkého východu a dovolí si to jen země jako Írán, je to tak – my takovou zemi sledujeme již pátým rokem teroristicky útočit na Ukrajinu. A není tajemstvím, že se chystá postupovat dále.
Putin uvádí za původní důvody pro ‚speciální vojenskou operaci‘ rozšiřování NATO a požaduje, aby se vrátilo na úroveň před rokem 1997 – tedy, aby jeho součástí nebyly země bývalého Východního bloku včetně České republiky. Rusko v čele s Putinem se ostatně s rozpadem Sovětského svazu nikdy nesmířilo – sám ruský vůdce několikrát označil jeho rozpad za ‚největší tragédii dvacátého století‘. Rusko ve svých oficiálních doktrínách uvádí, že ‚celý Západ rehabilituje fašismus‘ a proti tomu je potřeba bojovat. Neméně zajímavé je to ve filozofických kruzích, kde se Putin obklopuje lidmi jako je například myslitel Alexandr Dugin, stoupenec eurasianismu. Toto smýšlení hlásá, že je konflikt se Západem historická nutnost.
Stali jsme se popírači reality
Rusko rozhodně neotálí – jen minulý rok narušilo vojenský prostor NATO osmnáctkrát. Útok je pravděpodobný, země kolem nás jako třeba Německo se připravují na útok v horizontu několika málo let. Reakce vlády naší země je však pro racionálně přemýšlejícího člověka frustrující. Skoro to vypadá, jako by pro ně bezpečnost naší země nebyla prioritou a jednají tak v rozporu se svým programovým prohlášením.
Podle slov našeho premiéra Česká republika určitě nenastupuje cestu směrem k obranným výdajům ve výši 3,5 procenta hrubého domácího, vedle obrany ubíráme i klíčovým institucím, které mají na starosti naši vnitřní bezpečnost, na evropské úrovni se směrem k Ukrajině stavíme na stranu Maďarska a Slovenska a vládní představitelé neváhají šířit ruskou propagandu. Zkrátka, děláme úplně opačné věci, než naši zodpovědní sousedé – ti to vidí a o našem nesmyslném chování, zejména co se výdajů na obranu týče, se tak mluví i v zahraničí.
Všechno jen proto, že Rusko prý není hrozba. Íránský terorismus je tedy hrozbou pro všechny, ale Rusko, které vyšle tolik dronů jako Írán na celý Perský záliv na Ukrajinu za jednu noc, to je v pohodě. Kdyby skutečně třeba zítra došlo k útoku na naši zem a mířily by na nás rakety či drony, nemáme schopnou protivzdušnou obranu, nemáme dostatek vojáků a hlavně, nemáme ani jasnou strategii co by se mělo dít – navzdory tomu, co se kolem nás již pátým rokem děje. A abychom si rozuměli – podcenila to i minulá vláda. Od roku 2022 se dalo udělat pro připravenost naší země spoustu.
Všechno ve světě na nás křičí připravte se. My ale sedíme se založenýma rukama. Tahle politika falešného bezpečí nás jednou může velmi bolet.
