Často se říká, že realita je složitá a že nic není černobílé. To je obecně pravda. Jenže existují situace, kdy je černobílé rozlišení nejen možné, ale nutné. Když jeden stát napadne druhý, začne systematicky bombardovat jeho území a otevřeně popírá jeho právo na existenci, pak opravdu není prostor pro „ano, ale“. To neznamená rezignaci na kritické myšlení. Znamená to odmítnutí falešné neutrality, která staví agresora a oběť na stejnou úroveň.
Z druhé strany často zaznívá argument: „oni dělají to samé“. Jednoduše řečeno: ne. A není to otázka emocí nebo sympatií, ale faktů. Západ není stejný jako Rusko především proto, že nevede dobyvačné války s cílem zničit existenci sousedního státu. NATO ani EU nikdy neanektovaly cizí území, nepřepsaly hranice silou a nepopíraly právo jiného národa na existenci. Když Západ použil vojenskou sílu, ať už v Jugoslávii, Iráku nebo Afghánistánu, šlo o operace, které lze a má smysl kritizovat – nikdy však nebyly vedeny s cílem vymazat danou zemi z mapy, zničit její kulturu, dosadit loutkovou vládu a prohlásit její obyvatelstvo za „umělý národ“. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl.
Dalším klíčovým rozdílem je odpovědnost. Na Západě existují svobodná média, parlamenty, soudy a veřejná debata. Válečné zločiny, selhání a lži se vyšetřují, vlády padají, politici končí. Není to dokonalý systém, ale existuje. V Rusku nic takového není. Stát kontroluje média, opozice je likvidována, kritika trestána a válka prezentována jako „speciální operace“, při níž oficiálně neumírají civilisté – navzdory stovkám důkazů.
Západ také nikoho nenutí být „na jeho straně“. Členství v NATO nebo EU není vynucené, ale je výsledkem dlouhého procesu a svobodného rozhodnutí jednotlivých států. Tyto země se nepřidávaly proto, že by je někdo okupoval, ale proto, že se chtěly chránit před návratem ruské dominance. Rusko naproti tomu mluví o „sféře vlivu“, což je eufemismus pro nárok rozhodovat o cizích státech bez ohledu na jejich vůli.
Často se také argumentuje tím, že Západ má na rukou krev. Ano, Západ chyboval a nese odpovědnost za konkrétní rozhodnutí i oběti. Rozdíl ale spočívá v tom, že tyto chyby nejsou součástí oficiální ideologie. Nikdo na Západě netvrdí, že Irák nebo Afghánistán „nemají právo existovat“. Nikdo tam neoslavuje smrt civilistů jako historickou nutnost. V Rusku je imperiální násilí otevřeně ospravedlňováno, romantizováno a vydáváno za obnovu velikosti státu.
Ano, Západ lze a má smysl kritizovat. Pokud ale někde skutečně selhal, nebylo to tím, že by Rusko provokoval. Selhal svou slabostí: masivním odzbrojováním po konci studené války a především váhavými, nedostatečnými reakcemi ve chvílích, kdy Rusko testovalo, co si může dovolit. V roce 2008 a v roce 2014 Moskva dostala jasný signál: násilí projde bez zásadních následků.
„Ano, ale NATO se tak šířilo, že Rusko nemohlo jinak…“
Tvrzení, že ruská agrese je důsledkem rozšiřování NATO, tento kontext zcela ignoruje. Nejenže Západ Moskvě nikdy formálně neslíbil, že se NATO nebude rozšiřovat, ale především se tím překrucuje samotná podstata Aliance. NATO není impérium, které zabírá území silou. Je to obranný spolek států, které se do něj hlásí dobrovolně, protože mají historickou zkušenost s ruskou či sovětskou dominancí a chtějí se před jejím návratem chránit. Polsko, pobaltské státy, Česko ani další země nebyly „pohlceny“. O vstup požádaly samy.
Rusko mluví o „expanzi NATO“, ale ve skutečnosti jde o expanzi ruských představ o tom, komu co patří. Ukrajina je toho nejviditelnějším příkladem – země, která zažila Holodomor, desetiletí sovětské nadvlády, opakované zásahy Moskvy do své politiky a nakonec i krádež Krymu a válku na východě země. Ukrajina neusilovala o útok na Rusko. Snažila se zajistit si bezpečnost v situaci, kdy se její soused choval stále agresivněji. Popírat jí právo o tom rozhodovat znamená popírat její suverenitu.
Ruská agrese nebyla odpovědí na chyby NATO ani na údajné nacistické ohrožení. Byla důsledkem imperialistické zahraniční politiky, která dlouhodobě popírá existenci Ukrajiny jako samostatného národa. To není interpretace, ale fakt opakovaně potvrzovaný slovy i činy ruského vedení. Kdo tohle ignoruje, vědomě či nevědomě pomáhá udržovat lež při životě.
To ale neznamená, že bychom měli křičet a nadávat.
Proměňovat zlost v činy
Vztek je pochopitelný. Když slyšíme v přímém přenosu tvrzení, že Ukrajina je nacistická země, je těžké zachovat klid. Jenže křik málokdy přesvědčí. Pokud má smysl vysvětlovat, měli bychom to dělat věcně, trpělivě a s fakty. A pokud smysl nemá, je lepší energii proměnit v čin. Možností je víc, než se zdá: poslat peníze, pomoci s organizací sbírek, jet osobně pomáhat, zapojit se do komunitních iniciativ nebo vyrábět zákopové svíčky.
Neutralita dnes není bezpečná pozice. Neznamená nadhled, ale lhostejnost. A lhostejnost je přesně to, co umožňuje, aby se zlo opakovalo. Odsoudit agresi není propaganda. Je to základní morální kompas. A ten dnes, bohužel, ukazuje velmi jasně.
