Ještě stále má cenu komunikovat alespoň s některými Rusy. Je to náročné, ale musíme se je snažit pochopit. Musíme tu cestu podniknout, protože jinak jsme v koncích. Nicméně přesvědčovat o čemkoli lidi, kteří jsou dvacet let pod vlivem ruské televize, je obtížné.
Problém ruské propagandy, dezinformací a fake news je něco, co mi poslední roky značně komplikuje mou novinářskou práci. Když jsem začínala jako válečná zpravodajka v Čečensku, 80 % času jsem věnovala získávání informací a 20 % jejich ověřování. Od 24. února je to přesně naopak. Přičemž ověřování je v současných podmínkách extrémně náročné, protože podle pravidel je nutné najít tři nezávislé zdroje, které vám danou informaci potvrdí. Tři zdroje najdete. Pak ale zjistíte, že to jeden opsal od druhého.
Druhá věc je, že oficiální zdroje v podmínkách válečného konfliktu prostě musí lhát. To je součást války. Je pak na nás novinářích, abychom – někdy to bývá zřetelné i z výrazu tváře nebo tónu hlasu – pochopili, že nám důstojník ve skutečnosti říká něco jiného. Nicméně je obrovský rozdíl mezi ověřováním zpráv na ukrajinské straně a na straně ruské. Jistě, nemůžeme slepě důvěřovat ukrajinskému generálnímu štábu. Ovšem na ukrajinské straně existují novinářské akreditace od ministerstva obrany.
Díky tomu jsou novináři působící na Ukrajině tím nejlepším zdrojem informací. I když řada lidí bude říkat, že stejně všichni lžou, není tomu tak. Někteří novináři bezpochyby lžou, když ovšem máte stovky novinářů, kteří se navzájem neznají, je technicky nemožné, aby se domluvili na společné kultivované lži, kterou by následně předkládali veřejnosti. Místní lidé a jejich výpovědi jsou nejlepším zdrojem vyvracení bludů, které šíří ruská propaganda. Blud vyhřezne na povrch, když necháte novináře pracovat.
Strach v Rusku
Dostat se do Ruska jako novinář teď není snadné. Rusové si většinou vyberou lidi, někam je přivezou, něco jim tam ukážou a zase je odvezou. Na Ukrajině, až na místa, kam nás armáda nepustí, žádný doprovod nemíváme. Co se týče hovorů s lidmi, nikdy se mi nestalo, že by mě někdo omezoval v tom, na co se budu ptát. A co je nejdůležitější, lidé se nebojí mluvit. Můžou říct pravdu a nic se jim nestane.
V Rusku – a to platilo i před válkou – jakmile se začnete ptát lidí na ulici, co si myslí o Putinovi, tak se uzavřou, bojí se cokoliv říct. Všechny závěry sociologických výzkumů přinášejí velmi obecné informace, protože i když lidem slíbíte, že jde o anonymní výzkum, nikdo neřekne pravdu, když ví, že by ho za ni mohli zavřít na dvacet let za vlastizradu. To je obrovský rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou.
Těžko nějak lidi rozmluvit. Vždycky mávnou rukou a řeknou: stejně všichni lžete. A tohle je přesně cílem dezinformací. Nejde ani tak o to přesvědčit někoho, jak to doopravdy je, jako o to dostat co nejvíce lidí do tzv. šedé zóny, kdy jim bude všechno jedno. Nebudou chtít nic vědět, protože co kdyby to zase byla lež.
Avšak mobilizace už zaťukala na dveře takřka každé ruské rodiny. Tichon Dziatko, šéfredaktor televizního kanálu Dožď, který se snaží vyvracet ruskou propagandu, nás upozorňoval, ať se vyvarujeme chyby pohrdat lidmi, kterým teprve nyní po mobilizaci dochází, co Putin podniká. TV Dožď potřebuje oslovit i lidi, kteří se na tuto stanici ještě nedívají, všechny ty, kdo začínají pochybovat, rodiny, kterým přijde domů místo tatínka černý pytel … To je jejich publikum. A když takovému publiku řeknete, aha, tak ty nevěříš, co se stalo v Buči?, tak to jsi pěkný idiot. Přepne na jiný kanál.
Myslím si, že má stále ještě cenu komunikovat alespoň s některými Rusy, ovšem s řadou lidí včetně kolegů novinářů se neshodneme. Předevčírem jsem dělala rozhovor s poslancem ruské Dumy. I jen přepisování záznamu je psychicky náročné. Spíš než rozhovor je to pohled do uvažování těch lidí, kteří udržují ruský režim při životě. Je to náročné, ale musíme se snažit je pochopit. Musíme tu cestu podniknout, protože jinak
jsme v koncích. Nicméně přesvědčovat o čemkoli lidi, kteří jsou dvacet let pod vlivem ruské televize, je obtížné.
Desetiletí propagandy
Propaganda běžela už dlouho před válečným konfliktem. Ruská televize desetiletí vytváří atmosféru jakéhosi utiskovaného nadnároda, který nikdo nemá rád, protože svět se šine špatným směrem. Jediný dobrý směr, skutečné tradiční hodnoty a to, co nazýváme mravní společností, je v Rusku. Nevadí, že s těmi lidskými právy to není úplně nejlepší, hlavně že bude zachována mravní společnost oproti té dekadentní, zkažené, hnusné západní.
Mimochodem velkou roli ve formování tohoto přesvědčení, které zastávají tři ze čtyř Rusů, sehrála Ruská pravoslavná církev. Když jsem už v devadesátých letech viděla, jak popové kropí tanky a rakety, které pak posílali na Groznyj, přišlo mi, že to přece nemůže být ta pravá úloha církve, kterou by měla sehrávat v moderní společnosti. Pravoslavná církev tímto způsobem opravdu funguje. Nedávno patriarcha Kirill prohlásil, že když padnete na frontě, smyjete tím své hříchy.
Je smutné, co ruští novináři, propaganda, velké peníze, televize a jakési historické dědictví dohromady dokázali udělat s ruskou společností. Nenalhávejme si, že je to jenom Putinova válka. Nemohl by ji vést, kdyby na to společnost nepřipravil. Až nyní, zdá se mi, přichází pomaličku prozření. I v ruské televizi vidím změnu tónu. Můj „nejoblíbenější pořad“ je debata v neděli večer, kdy pan Solovjev otevře s hosty nějaké téma. Zve si tam různé odborníky a diskutují ve stylu paní Jílkové. Diskutující hodně křičí, překřikují se a nadávají si.
Je to samozřejmě předem domluveno, ale vždycky tam je nějaký odborník, který jde jakoby malinko proti oficiálnímu proudu. A vždycky se ukáže nakonec jako úplný hlupák. Je znemožněn, je chycen na nějaké lži, kterou řekne a tak podobně. Takže ten odlišný pohled zdiskreditují. Nicméně poslední dva díly přece jen mají trochu jinou atmosféru. Na jaře Solovjev vykřikoval, že by nebylo dobré zničit Ukrajinu, ta není tak důležitá, lepší by bylo zničit Spojené státy. To ony chtějí zničit Rusko.
Burcoval k použití jaderných zbraní a vykládal, jak poletí rakety na New York a na Washington, úplně se v tom vyžíval. Až z toho měl člověk strach. Když začali mít Ukrajinci úspěch, změnil rétoriku: nesmíme být spolu, jenom když vítězíme, ale i když se chvilku nedaří. Semkněme se a postavme se nacismu, který na nás jde. V minulých týdnech začal hovořit o chybách velení ruské armády. A v minulých dnech už zaznělo slovo mírové rozhovory. Kam to spěje, ptala jsem se sama sebe. Je to nesmírně populární pořad, na který se lidé koukají, včetně těch, kteří se zajímají o politiku.
Lidé, kteří byli masírováni propagandou dvacet let, nemají zájem o nezávislý nebo prostě jiný pohled.
Lidé jako Solovjev hrají vabank. Už nemohou hodit zpátečku. Proto na propagandu vynakládají obrovskou energii, která teď směřuje výhradně k domácímu obyvatelstvu. Tihle propagandisté jsou pochopitelně rádi, když část Čechů pomateně začne vykládat, že to Ukrajina napadla Rusko. Hlavní publikum je však ruské domácí obyvatelstvo. Tam to funguje.
Prasátko Pepina
Ačkoliv – a to je zajímavé – to není tak, že by Rusové byli závislí pouze na státních sdělovacích prostředcích, které tu propagandu šíří. Kdo chce, a nemusí být zvlášť zručný, může se dívat na opoziční nebo jednoduše alternativní zahraniční nebo i domácí média. Dneska většina ruských opozičních sdělovacích prostředků sídlí v Rize a vůbec v Pobaltí, některé i v Praze.
Zajímavé je, že není blokován YouTube. Nikdo přesně neví, proč. Myslím si, že za tím je prasátko Pepina. Právě to je v Rusku nejsledovanějším dětským pořadem na YouTube. A teď si představte, že by ho Putin rodičům vypnul. To by všichni, i ti, kteří nevědí, že je válka, rychle pochopili, že se děje něco zásadního. Když těmto lidem, kteří se o politiku nezajímají a nechtějí o ní nic vědět, vypnete YouTube, může se stát, že část z nich se naštve a začne se ptát, co se to děje? Díky tomu na YouTube pořád ještě fungují kanály jako Dožď nebo Echo Moskvy. Díky Pepině každý Rus může napsat do vyhledávání slovo válka.
Jenže lidé, kteří byli masírováni propagandou dvacet let, nemají zájem o nezávislý nebo prostě jiný pohled. Je hrozně těžké říct: dvacet let jsem si myslel úplné kraviny a teď jsem prozřel. Pak se před člověkem navíc mohou vynořit nepříjemné otázky: Dějí se opravdu taková zvěrstva kvůli nám? My jsme ti fašisté? Když si takové mučivé otázky připustíte, musíte proti tomu začít něco dělat. Takže to raději nechcete vědět. Sledujete ve státní televizi boj proti fašismu, a že je třeba zničit Zelenského, pak Západ, pak bojovat proti NATO, které táhne na Bělorusko.
Příběh se mění, jak se to Kremlu hodí. Ale vy to nechcete vědět, protože by vás to postavilo do nepříjemné situace. Někteří v takové situaci vyšli na ulici s plakátem nebo bojkotovali mobilizaci nebo aspoň doma řekli dětem, že ta válka je špatnost. Ale vy nechcete v padesáti letech život takhle přeškrtnout a říci si: celý život jsme vyrůstali odchováni základní tezí, že Sovětský svaz vyhrál válku s fašismem, a teď jsme ti fašisti my? To prostě nedokážete.
Lidé v Rusku jsou dnes ve stavu, že už jim pomalu začíná být to, co televize hlásá, divné, ale ještě pořád nechtějí znát celou pravdu. Televize Dožď je cestou, jak se k těmto lidem dostat. Nejlepší by bylo, kdyby si dali epizodu prasátka Pepiny a pak se podívali na ty zprávy.
Text je výtahem z přednášky a diskuse, která zazněla v polovině října na VIII. Fóru dialogu s názvem Příčiny a globální důsledky války na Ukrajině a politická odpovědnost křesťanů
Autorka: Petra Procházková
Zdroj: Universum (redakčně upraveno)
