Věci se ve společnosti vždy neustále měnily, jen to nikdy nebylo tak rychle. Samozřejmě ne o všech změnách jsme se nutně museli dozvědět. Netvrdím, že teď víme pokaždé o všem, ale přece jen se dostáváme k informacím obecně dost masivně. Začínám mít pocit, že mě to deprimuje.
Je velmi únavné, když se mezinárodní politická situace mění rychleji, než stačí vycházet noviny. Kdo je s kým a kdo proti komu? Změnilo se to od včerejška? Kde se pořád ještě válčí a kde už zase? Proměnil se postoj naší země k tomu konfliktu od včerejšího večera? A bude zítra ráno ještě stejný? Sotva jsem si na pár let zvykla, že zahraničně politické postoje naší země ladí s hodnotami, které vyznávám, už abych se zase učila divit se a stydět.
Cítila jsem hrdost, když jsme se jako malá země zastávali nespravedlivě napadaných a pomáhali jsme jim. Z celého srdce jsem souhlasila s pomocí slabším a byla jsem šťastná, že patříme mezi ty země, které se chovají podobně. Tak nějak rozumím demokratické tradici první republiky, jak ji založil prezident Masaryk a jak ji po revoluci znovu formuloval prezident Havel. Věřím té naději, kdy nemusím vědět, jestli to dobře dopadne, ale stojím za svým přesvědčením, protože pro mě má smysl.
Prospěchářství a opatrnictví, které nyní vidím u vládních představitelů, mě děsí. Neskýtá mi žádnou záruku spravedlivé vlády. A ono vlastně o spravedlivou vládu dnes už ani nejde. Koho ještě zajímá spravedlnost? Jedná se o oblibu, moc, vliv, zisk a zábavu z destrukce. Já se nebojím těch hloupých lidí, já se obávám, že se jim podaří zničit cenné společenské hodnoty, které nebude tak snadno možné opravit či znovu vzkřísit.
Jak hloupé přitom je, že jsme za dobu své státní historie mnohokrát byli v pozici toho slabšího, toho napadeného, toho přemoženého nefér přesilou. Víme tedy dobře, jaké to je. Máme zachycená svědectví lidí, kteří ty události prožili na vlastní kůži. Hořkost jejich zklamání ze zrady spojenců v osmatřicátém, k nimž jsme s důvěrou vzhlíželi, se propisuje do našich politických úvah až dodnes. Mnozí pamětníci zrady z osmašedesátého ještě žijí mezi námi. Vidíme-li filmové záběry těch dní, dotýká se nás zoufalá bezmoc a hněv těch, kdo se sotva nadechli a už byli zase zrazeni.
Člověk by věřil, že s naší historickou zkušeností je nemožné nezastat se nespravedlivě napadených. Jako by někteří v hodinách dějepisu nedávali pozor, chyběli na nich nebo jako by se to v nich vůbec neučilo. Pokud nejde o neznalost či lhostejnost, zbývá ta nejhorší varianta – naši státníci jednají proti slabším zcela záměrně.
Všechno se pořád čím dál rychleji mění. Kéž by se tohle nastavení už zase změnilo.
