Jsme přesvědčeni, že myslíme kriticky. Že se nenecháme zmanipulovat. Ale slavné psychologické studie a dnešní digitální realita ukazují pravý opak. Kritické myšlení je víc než schopnost analyzovat – je to ochota vystoupit z komfortu vlastní bubliny. A to bolí. Obzvlášť v prostředí církve.
Kritické myšlení bývá definováno jako schopnost analyzovat, hodnotit a zpochybňovat informace namísto jejich slepého přijímání. Zahrnuje nezávislé uvažování, schopnost rozpoznat předsudky, logické klamy a formulovat dobře podložené závěry. V době informačního přetlaku je to nezbytná dovednost – umožňuje nám odlišit fakta od manipulací a činit promyšlená rozhodnutí.
Zdálo by se, že většina z nás se s touto definicí ztotožní. Kdo by si o sobě nemyslel, že umí samostatně přemýšlet a nenechá se jen tak zmanipulovat? Jenže právě v tomto se často klameme.
Lidé se přizpůsobují i tehdy, když vidí lež
Jenže skutečnost je složitější. Uvedu studii Solomona Asche (1907–1996), který kvůli historickým událostem, jež pozoroval s nástupem fašismu v Německu ve 30. letech, začal studovat fenomén konformity. Uvědomil si, jak veřejné mínění, propaganda a manipulace mohou zásadně ovlivnit rozhodování často i velmi chytrých a vzdělaných lidí.
Ve své studii z roku 1951 požádal účastníky, aby porovnávali délku čar na kartách. Pointa experimentu byla v tom, že většina lidí v místnosti tajně spolupracovala s Aschem a úmyslně dávala nesprávné odpovědi. Skutečný účastník, který o tom nevěděl, se často přizpůsobil chybnému názoru skupiny – i když byla správná odpověď zcela zjevná.
Zde jsou konkrétní výsledky: V průměru se přibližně jedna třetina (32 %) účastníků v této situaci přizpůsobila a souhlasila s očividně nesprávným názorem většiny během klíčových pokusů. Během 12 klíčových pokusů se asi 75 % účastníků alespoň jednou přizpůsobilo, zatímco 25 % účastníků se nikdy nepřizpůsobilo. Ve skupině kontrolní, kde nebyl žádný tlak na konformitu od spolupracovníků experimentu, méně než 1 % účastníků uvedlo nesprávnou odpověď.
Proč se tedy lidé přizpůsobují? Studie ukázala, že kvůli strachu z odmítnutí nebo odlišnosti od skupiny a kvůli přesvědčení, že moje skupina má správnou odpověď.
Přes to, že byl experiment provedený před více než půl staletím, jeho interpretace platí dodnes. Ukazuje nám, proč se lidé rozhodují podle názoru skupiny nebo proč se váhají či dokonce bojí postavit zlé a manipulující autoritě. Tento efekt můžeme vidět na sociálních sítích, v politice i v běžných životních rozhodnutích.
Víc než pravdu chceme potvrzení
Jsme stvořeni žít „v tlupě“, tedy ve skupině, která nám odjakživa pomáhala přežít. Abychom s tlupou přežili, více či méně se jí potřebujeme přizpůsobit. To vysvětluje, proč mnozí lidé přijímají populární názory, i když s nimi vnitřně nesouhlasí. Chtějí se vyhnout konfliktům nebo izolaci. Konformita se pak projevuje nejen na sociálních sítích, ale i v pracovních kolektivech, ve třídách ve škole, v politice nebo v církvi.
Jde o to, že člověk často nehledá pravdu, ale zdroje, které mu potvrzují to, o čem si myslí, že je pravda. Proč? Protože chceme jistotu a protože chceme přátele. Čím je doba komplikovanější, tím více prožíváme nejistoty, čím více jsme dezorientováni, frustrováni, tím logicky více hledáme jasné a zároveň jednoduché odpovědi.
V současné době hovoříme o tzv. postpravdivé době, která je mj. charakterizována tím, že emocionální apely často převládají nad objektivními fakty. Protože emoce mají obrovskou sílu, fakta jsou upozaděna. Někdy nechápeme, jak někdo může věřit některým nesmyslům, jak snadno uvěří různým demagogům a manipulátorům, jenže jak vidíme, může. Důležité je slovo „věřit“. Fakta jsou upozaděna, nejsou potřebná, hlavní je „upřímná a dobře odprezentovaná víra“. Někdo by mohl namítnout, že právě tak má vypadat křesťanství. Nemá! Víra neznamená vypnutí rozumu a hlavním kritériem pravdy nemůže být upřímnost.
Když pravda přestane být měřítkem
Ale zpět k postpravdivé době. Pokud není pravda to, oč tu běží, zde je pár následků:
- šíření dezinformací, tedy nepravdivých nebo zavádějících informací
- polarizace společnosti vedoucí k uzavírání se do názorových bublin a odmítání protichůdných informací
- používání emocionálních apelů místo racionálních argumentů
- rostoucí skepticismus vůči médiím, vědě a autoritám
- algoritmická selekce informací, kdy sociální sítě zobrazují obsah na základě preferencí uživatele, což posiluje jeho názorovou bublinu
Vše, co jsem doposud popsal, celkem spolehlivě vypíná schopnost kriticky myslet. Problém je v tom, že většina z vás, kteří tento článek čtete, si myslí, že na výše popsané triky nenaletí, že kriticky přemýšlet dokáže. Jenže popsaný fenomén hrozí nám všem nezávisle na vzdělání, chytrosti, církvi či víře.
Jak tomu předejít? Těžko. Zkuste poctivě, bez předsudků a na vlastní kůži nahlédnout do jiné křesťanské tradice, pobavit se s jejími příslušníky, číst jejich autory. Čím více se lišíte, tím lépe pro vás. Zjistíte, že na druhé straně nejsou tak hrozní, hloupí, bezbožní a předuchovnělí, jak jste si mysleli. Pokud tak nečiníte, vzpomeňte si na Solomona Asche. Hrozí vám, že jste se obklopili jen svojí bublinou, která vám dává pocit komfortu. Je to pro vás sice pohodlné, ale kritické myšlení tímto potlačujete.
Jak si kritické myšlení zachovat i v církvi
Berte s rezervou autory, které kritizují „křesťanství“ bez toho, aby si dali práci upřesnit, o jakou tradici či směr jde. Pokud někdo napíše, že „sexuální násilí je obrovským problémem církve“, pak je to hrubé zevšeobecnění. Jen v Česku je církví několik desítek, a proto je třeba tento výrok upřesnit. To platí i o jiných „popisech církevní reality“.
Varujte se stranit ostatních, protože máte pocit, že jste nalezli ten správný výklad Písma. Povede vás to k beznadějné uzavřenosti. Ten, kdo nemluví s druhými, nebo druhé příliš selektuje, ztrácí sebereflexi a hrozí mu pýcha.
Zkoumejte, jak moc je ten, kdo společenství vede, otevřený ke kritice. Pokud se kritika zapovídá, rychle pryč!
Pozor na unáhlené zevšeobecňování. To, že někdo v určitém společenství uklouzl nebo se nešťastně vyjádřil, neznamená, že tak budou činit všichni.
Když hledáte odpovědi na otázky života a víry, hledejte jinde než mezi vámi. Evangelík u charismatiků, letniční u evangelíků, katolík u protestantů, protestant u katolíků – právě pohled zvenčí může odhalit, co zůstává uvnitř skryté. Pokud se spokojíte jen s tím, co potvrzuje vaše přesvědčení, možná nehledáte pravdu, ale jen její odraz ve vlastní názorové bublině.
Čtěte kvalitní autory a zdroje, jakkoliv to v dnešní době, kdy si každý může udělat svůj YouTube kanál nebo podcast, není snadné. Ptejte se, kdo je za to které médium odpovědný, kdo je v redakční radě, zda vůbec nějaká redakční rada existuje, na koho se dotyčný autor odvolává a zda z něčeho vychází.
Přemýšlejte nad pohledy, se kterými nesouhlasíte a které vás vytáčí. Položte si otázku, jak dotyčný ke svému závěru došel a nezesměšňujte ho. Ukážu to na příkladu Donalda Trumpa. Štve mě, ale je příliš zjednodušené jeho zvolení uzavřít tvrzením, že ho volili zmanipulovaní tupci. Nemají ale máslo na hlavě i tzv. progresivisté svojí agresivní rétorikou? Mnohým se na druhou větu odpovídá nesnadno…
Nečtěte jen články, ale i knihy. Článek je vždy selekce, nemůže v principu postihnout vše, kniha je v tomto ohledu mnohem komplexnější.
Pozor na první dojem. Ten bývá obyčejně zavádějící a nepřesný.
Na závěr uvedu slova Jonathana Sackse, protože tak si představuji víru, která je pevná a která je připravená ke kritickému myšlení: „Je to jako přebývat v jistotě vlastního domova, a přesto být pohnut krásou cizích míst, s vědomím, že nejsou domovem mým, ale někoho jiného, a přesto patří ke slávě světa. Ti, jejichž víra je pevná, se necítí ohroženi, ale umocněni odlišnou vírou druhých. Uprostřed mnoha našich nejistot tuto pevnost víry potřebujeme.“ (Důstojnost v rozdílnosti) Dovolil bych si jen místo slova víra v kontextu tohoto článku dodat křesťanská tradice či církev.
