Debata o možném zákonu pro neziskové organizace vyvolala obavy z dalšího zásahu do občanské společnosti. Biblický pohled ale připomíná, že ani demokracie, ani stát nejsou posledním zdrojem svobody, pravdy a naděje.
Podle vyjádření dvou předsedů vládních stran přibližně z poloviny března hodlá vláda připravit a prosadit zákon o financování neziskových organizací. Má přinést větší přehled o ekonomické podpoře poskytované těmto subjektům ze zahraničí. Samotné neziskové organizace, politická opozice, ale i vědecké či vzdělávací organizace upozorňují na katastrofální důsledky takové legislativy. Podle následného vyjádření ministerstva financí vláda žádný takový zákon nechystá, připravuje pouze dotační registr, který bude zřízen ministerskou vyhláškou.
Couvá vláda? Nebo slyší opozice trávu růst? Kdoví, možná obojí, možná nic z toho. Otázka, kterou si kladu já, je ještě jiná: Měl bych takovou událost komentovat v Glose, tedy v pořadu, který se na aktuální problémy snaží hledat biblické odpovědi či alespoň náhledy?
Těžká otázka. Financování neziskových organizací Bible neřeší, stejně jako ji netrápí plnění státního rozpočtu. Snad se v ní dají najít některé principy, které se zmíněného aktuálního problému alespoň vzdáleně dotýkají, ta vzdálenost ale není malá. A navíc, takové principy se často dost liší od toho, co bychom většinou chtěli slyšet.
Možná ale řeknete, že tady přece jde o demokracii, o občanskou společnost, tedy o právo na sebeurčení každého jednotlivého člověka, ve hře je zabránit politickému útlaku! Možná rovněž připomenete, že takový zákon by byl prvním krokem k manipulaci s pravdou, k politizaci veřejného života, jakou jsme už zažili a jakou bychom si už asi nechtěli zopakovat. Nejde náhodou opozice ve svém odporu k tomuto navrhovanému zákonu stejným směrem, jakým nás vede biblický text?
Nejde, ten směr si tam domýšlíme. Pojďme se podívat na politickou situaci v době Ježíšova života a přidejme k tomu ještě zhruba dvě století před ním. Tehdy se k moci na území jižní Sýrie, Libanonu a Izraele dostali Seleukovci, kteří odtud vytlačili Ptolemaiovce, jiné následníky říše Alexandra Makedonského. V Izraeli Seleukovci zahájili rozsáhlou helenizaci spojenou s výrazným útlakem judaismu. Ten vedl až ke slavnému makabejskému povstání, které nakonec izraelskému území vrátilo na nějakých osmdesát let svobodu.
Slavné období židovské historie, v Ježíšově době šlo navíc o ne příliš vzdálenou minulost. Jak je možné, že ho Ježíš nikdy nezmínil? Ani evangelia Makabejce vůbec nepřipomenou. O tom, že byl jejich odkaz ve společnosti stále živý, svědčí jen drobná zmínka v Janově evangeliu, která mluví o svátku posvěcení chrámu, tedy o svátku chanuka, který z událostí makabejského povstání vyrostl. Jinak nic. Není to divné?
I Boží mlčení něco říká. V tomto případě mluví o nezájmu o politické uspořádání společnosti. Kristovo království není z tohoto světa a není společenskými podmínkami nijak určováno. Roste samo ze svých vlastních sil a navzdory tomu, čím žije tento svět.
Platí to i o demokracii. Jakkoli mají mnozí dojem, že křesťanství právě k demokracii vede a že o ni usiluje, není tomu tak. Křesťanství vede ke svobodě, ale k té skutečné, která není na vnějších podmínkách závislá. Bůh chce, abychom prosperovali, ale ví, že hojnost a pohodlí ke štěstí nestačí. To se peče v jiné kuchyni.
V izraelské minulosti potkáváme období, které jakési znaky demokracie neslo, přinejmenším takovou podobu demokracie, po jaké touží nemálo našich současníků. Tuto dobu popisuje biblická kniha Soudců. Tenkrát si „každý dělal, co uznal za správné“. Mnoha dnešním lidem připadá takový způsob života jako ideální. Tenkrát ovšem šlo o velmi nešťastné, tragické období. Možná to byl nutný důsledek tehdejšího způsobu života.
A pokud jde o pravdu, vidíme kolem sebe, jak dostává na frak i v demokratické společnosti. Pravda je ještě něco jiného než názor většiny či skupiny většinově zvolené.
Ztrácí tedy smysl za demokracii bojovat? To v žádném případě! Jen je třeba mít na paměti limity takového zápasu! Demokracii nevolíme, protože je skvělá. Má příliš mnoho slabin. Volíme ji, protože při stavu lidských povah neznáme nic lepšího. Kromě vlády nebeského Krále, která ale proměňuje spíš jednotlivce než státní systémy.
Za Rádio 7: Petr Raus
