Blahoslavená Anna Kolesárová je slovenská mučednice čistoty a oběť válečného zločinu spáchaného vojákem Rudé armády. Stala se vůbec první blahoslavenou Slovenkou, která nebyla řeholnicí. Čím se zasloužila o tento výjimečný status a jak to odráží podobu slovenského porevolučního křesťanství, rozebírá v rozhovoru publicistka Hana Svanovská.
Slovensko nemá mnoho blahoslavených žen. Čím je Anna Kolesárová tak mimořádná, že si zasloužila beatifikaci? Podle veřejně dostupných informací se v 16 letech stala obětí obtěžování a sexuálního nátlaku jednoho z rudoarmějců. Když ho odmítla, zastřelil ji. Takových příběhů bude ale zřejmě mnoho.
Blahoslavení Anny Kolesárové je z mého pohledu velmi diskutabilní. Stala se čímsi jako slovenským národním kulturním symbolem. Vidím v tom paralelu s vývojem slovenské církve po roce 1990, která se ve svých oficiálních hierarchických kruzích snaží jít konzervativním, nostalgickým, tradicionalistickým a nacionalistickým směrem.
Národní světce a blahoslavené máme samozřejmě i my, jako každý národ. V případě Slovenska v tom ovšem dle mého soudu hraje roli silný nerealistický retro prvek, a sice návrat k „ideálnímu“ stavu katolictví z přelomu 19. a 20. století. Nic takového jako „ideální stav“ ovšem ve skutečnosti nikdy neexistovalo, tak si to jen při všem zoufalství z nepřehledné a pestrobarevné současnosti představují někteří hierarchové, a v návaznosti pak i někteří laici a řeholníci. Je to touha po situaci, kdy měla církev velký vliv celospolečenský, politický, a také po časech, kdy utvářela širokospektrálně přijímané vzory pro mladé lidi.
Anna Kolesárová byla blahoslavena 1. září 2018, ale celý proces její beatifikace probíhal už od roku 2004. Pokud vím, stál za ním tehdejší košický biskup Alojz Tkáč. Už jen za čtrnáct let trvání tohoto procesu se v církvi odehrály mnohé změny, a to v celosvětovém měřítku. V roce 2018 například uběhlo celých pět let pontifikátu papeže Františka a církev se mezitím otevřela mnoha dalšími směry.
Na náhrobku Anky Kolesárové stojí: „Raději smrt než hřích“. Bylo by ale jejím hříchem, kdyby byla znásilněná? Mohla se neubránit, ale nemusela zemřít. Máme tomu rozumět tak, že hodnota spočívá právě v sebeobětování?
Výrok „Raději smrt než hřích“ vnímám jednoduše jako nelidský. Vždyť všichni jsme přece hříšníci. Osobně mi na tom mimořádně vadí právě prvoplánový sexuální podtext. Sexuální čistota v pojetí, jak se o ní vypráví v tomto příběhu, není rozhodně nic, co by bylo hodno následování. Kdyby Annu ten voják přemohl, znásilnil (nebo ji zneužil pod pohrůžkou smrti), zhřešila by snad ona? To přece opravdu ne!
Dnes už navíc známe výsledky různých vědeckých výzkumů, například o fungování lidského mozku ve stresu při přepadení. Výborně o tom píše ve své studii dominikánská terciářka ze Slovenska Zuzana Rút Matisovská v loňském ročníku dominikánské duchovně-teologické revue Salve. To je mimochodem úplně základní text k případu Anny Kolesárové, zvláště proto, že ho píše slovenská katolická intelektuálka, která prostředí slovenské církve výborně zná. Tento kult podle ní mohl vzniknout jen díky tomu, že úplně pominul lékařskou vědu, psychologii, to, co se v lidském mozku odehrává při napadení.
Třetí věc, proč to celé v katolickém kontextu působí až snad komicky, je obrovský průšvih, který máme posledních dvacet let v katolické církvi se zneužíváním ze strany kleriků, ze strany řeholníků, ale i ze strany laiků, kteří vedli určité katolické organizace.
Přiznám se, že ani já nevidím, co je tu vlastně hodno následování. Těžko si dovedu představit , že mne nebo mé dcery pronásleduje opilý voják cizí armády. V takové situaci totiž opravdu nevíme, co bychom vlastně dělaly.
Právě ve zmíněné studii Rút Matisovská krásně vysvětluje, že nikdy nevíme, jak tělo na traumatickou situaci zareaguje, a zejména jak zareaguje psychika. Anna zareagovala tak, že utekla k tatínkovi do sklepa a zvolala „Ježíš, Maria, Josef!“ To má být bráno jako jeden z důkazů mimořádné zbožnosti? Co kdyby místo toho nekontrolovaně vykřikla třeba nějaké sprosté slovo? Například.
V čem je tedy vlastně hodnota jejího příběhu?
Osobně jsem z toho příběhu velmi rozpačitá. Té dívce bylo šestnáct let. A teď chci zcela sama za sebe a naprosto subjektivně říct, že jsem obecně velmi skeptická k blahořečení a svatořečení lidí do dvaceti let. Čím jsem starší, tím silnější mám dojem, že k tomu, abychom byli za své činy v životě odpovědni a abychom je vykonávali zrale – to znamená, aby se mohly stát třeba i příklady k následování – potřebujeme mít i my sami nějakou duševní zralost. A tento příběh mi o zralosti adorované osoby nesděluje vůbec nic. Ani mnohé další příběhy mladistvých svatých, které znám, mi nepřipadají následováníhodné. Jsou to často takové mirkodušínovské historky, s tím rozdílem, že od Foglarových hrdinů zjevný spirituální přesah naštěstí neočekáváme.
V čem je tedy odkaz Anny Kolesárové, nevzdělané, mladé dívky, oddané křesťanským hodnotám, pro dnešní společnost?
Jeví se mi jako anachronický a ve své podstatě hloupý kalkul, že si slovenská církev na začátku 21. století vybere coby vzor pro mladé nevzdělanou dívku z východního Slovenska, v podstatě z pomezí Slovenska a Ukrajiny, což má navíc dneska ještě úplně jiné konotace než v roce 2018, kdy byla Anna Kolesárová blahoslavena. Ovšem vzhledem k vývoji nejen místní církve, ale celé slovenské společnosti mi to začíná připadat naprosto signifikantní: jako by bylo potřeba vybírat takové typy lidí, u nichž označíme coby hlavní hodnotu poslušnost. Jisté kruhy slovenské církve i společnosti mají velký zájem na tom, aby lidé o dění v politické a celospolečenské sféře moc nepřemýšleli, a už vůbec ne kriticky. Což je samozřejmě na hony vzdáleno zodpovědnému postoji křesťana, který žije a reflektuje svou víru v současné složité geopolitické situaci.
Co si myslíš o středisku Anny Kolesárové vybudovaném v její rodné obci ve Vysokém nad Uhom?
Osobně jsem tam nikdy nebyla, to musím předeslat – ostatně asi ani nepatřím mezi věkovou kategorii, pro kterou je toto středisko pastoračně určeno. Podívala jsem se ovšem na jejich webové stránky – a docela jsem se vyděsila. Dýchlo na mě z toho cosi zastydlého až infantilního. A dost rozporuplně na mě působí hlavní idea celého projektu, totiž vyjádření, že odkaz Anny Kolesárové má pozitivně působit na lidi, co se chystají vstoupit do manželství a rádi by podle jejího vzoru usilovali o předmanželskou čistotu.
Jenže pokud už toužíme po předmanželské čistotě, podílíme se na ní přece oba, já i můj partner či partnerka. Navíc jde o otázku vzájemného oboustranného vztahu a jeho prohlubování, nikoli jen o akt fyzický, porušenost či neporušenost panenské blány v ženském těle. A ve chvíli, kdy mne pronásleduje cizí opilý ozbrojený voják, se nejedná o vztah, ale o trauma, ať už to dopadne jakkoli. Jednání pod vlivem pudu sebezáchovy nemá s vědomým etickým činem nic společného.
Musím říct, že mě až rozesmálo svědectví mladé dívky, která psala, že se do té doby, než poznala Anku Kolesárovou, snažila vybírat svého partnera očima, tedy tak, že se na chlapce, které potkávala, dívala jako na své potenciální životní partnery. A po vzoru Anky s tím posléze rázně skončila. Jenže jak to chcete dělat jinak? První kontakt se přece vždy navazuje skrze vzájemné, i tělesné sympatie. A na fyzické přitažlivosti taky není nic špatného.
Je Anna Kolesárová něčím typická pro Slovensko, pro jeho věřící?
Obávám se, že ano, už jsem to ostatně naznačila výše. Podívejme se na vývoj církve na Slovensku nejen po roce 1990, ale i třeba v období Slovenského štátu, na který mnozí stále se slzou v oku vzpomínají, podívejme se na radikalizaci tamní církevní hierarchie v posledních deseti letech, například na skandální prohlášení trnavského arcibiskupa Orosche před prezidentskými volbami r. 2019, že volit Zuzanu Čaputovou je „smrtelný hřích“. I u nás se sice určité kruhy radikalizují, což je pochopitelně znát třeba na sociálních sítích, ale na Slovensku je to daleko výraznější. Vždyť ti nejradikálnější slovenští kněží jsou dnes propojení se Slovenskou národní stranou, s kruhy kolem Roberta Fica a dalšími obskurními, začasté klerofašistickými spolky.
Nedivím se, že jim vlastně velice vyhovuje tento typ poddajné blahoslavené, o které prakticky nic nevíme, díky čemuž vznikla legenda, do které si dobájíme, co chceme a co nám vyhovuje. Jistá část slovenské církve si tak skrze Annu Kolesárovou vytváří určitou mocenskou páku na současnou církevní mládež. Cílem je, aby se mladí věřící stáhli z tohoto světa, aby o věcech kolem sebe moc nepřemýšleli a byli tzv. „poslušní“. Podívejme se například na bratry Kuffovy, u nichž se projevuje určitý způsob myšlení, který by pro nás v Čechách zdaleka nebyl tak široce akceptovatelný. Mí přátelé ze Slovenska mají pocit, že i když i u nás se vyskytuje pár ultrakonzervativně naladěných bláznů, u nich je to daleko horší. A znovu zopakuji, že v případě Anny Kolesárové se sice má jednat o příběh, v němž by měla být hlavním předmětem sexuální čistota, ale ve skutečnosti je to politováníhodná krvavá historka z listopadu 1944, v níž se nebohé zavražděné děvče stává nástrojem v rukou současné politické garnitury.
Srovnáme-li tento příběh s jinými strašlivými příběhy, například ze současné ruské války na Ukrajině, v nichž se žena mnohdy neubránila ani neutekla, protože například čelila přesile – jsou, nebo nejsou tyto ženy novodobé světice?
Takhle bychom podle mého soudu především vůbec uvažovat neměli. V souvislosti s Ukrajinou se opět projevilo, jak jisté církevní kruhy vnímají sexuální akt coby čistě technicistní záležitost, bez jakéhokoli vztahového přesahu. Někteří naši hierarchové, možná vlivem nezvládnutého nebo nedobře definovaného celibátu, trpí natolik divokými fantaziemi o sexualitě druhých lidí, že je pak podvědomě vtělují do těchto legend.
Řadu lidí včetně mě hluboce urazily neuvěřitelné nesmysly, které publikovali krátce po ruské invazi na Ukrajinu zjara 2022 někteří čeští katolíci z jistých pro-life organizací a (podílel se na tom i kardinál Duka), kde šlo o pomůcky jako píšťalky, pepřáky a houkadla na „obranu“ ukrajinských žen před znásilněním ruskými vojáky. To už nebylo ani směšné, to byla prostě hluboká, naprosto nehorázná a pohrdající dehonestace bezbranných obětí válečného řádění. A právě tady vidím nebezpečí podobných kultů, jako je ten o svaté Ance Kolesárové: kromě nerealistických představ o lidské sexualitě může rovněž plodit patologické smýšlení o ženských obětech války na Ukrajině.
Ale abychom skončily trochu více optimisticky: uklidňuje mě, že většinovou společnost na Slovensku, tím méně u nás, kult Anny Kolesárové de facto nezajímá a těžko můžeme očekávat jeho celospolečenský dopad, ať už pozitivní, nebo negativní. Není to typ osobnosti, jako je náš mučedník komunismu Josef Toufar, jehož příběh je skvěle prezentován spisovatelem Milošem Doležalem i Toufarovým postulátorem P. Tomášem Petráčkem a je právem respektován nejen katolíky, ale i protestanty nebo dokonce nevěřícími.
