Proč dnes číst církevní otce není dnes člověku zřejmé, ale proč se zajímat o misogyny a heretiky křesťanského starověku, je jasné ještě mnohem míň. Další debata v Dominikánské 8 z volného cyklu o pozoruhodných raně křesťanských autorech věnovaná Tertuliánovi nabízí několik možných důvodů. Debatovali kněz a patrolog David Vopřada, klasický filolog Petr Kitzler a teolog a děkan Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Vít Hušek, moderoval překladatel Pavel Koronthály.
Tertulián je prvním známým latinsky píšícím křesťanským autorem, který žil kolem roku 200 v africkém Kartágu a zanechal po sobě jedno z nejrozsáhlejších děl v rámci tohoto období – 31 latinských spisů, přičemž víme, že psal také řecky, ale žádné z těchto spisů se nezachovali. „Musel vytvořit veškerou terminologii, aby dokázal vyjádřit obsah křesťanského náboženství,“ upozorňuje Kitzler a dodává, že rétorická vybroušenost jeho díla Obrana křesťanů (Apologeticum) je srovnatelná s jazykem Cicerových děl.
Tertulián „využívá všech rejstříků antické rétoriky. Byl zvyklý na to, že není důležité druhému ukázat, jak je to správně, ale ukázat, že ten druhý to má špatně,“ popisuje Vopřada silné a slabé stránky Tertuliánova stylu. Na jedné straně tak vznikaly sugestivní obrazy a expresivní slogany, které přečkaly do současnosti, na druhé straně, jeho polemický tón někdy znemožňuje rozpoznat jeho vlastní názor na věc a jeho snaha přesvědčit specifickou argumentací určité publikum vede k celkové nekonzistenci v mnohých otázkách.
Tertulián napsal nejstarší spisy přímo věnované křtu a modlitbě. Neplatí, že věci, o kterých se v nich dočteme, všichni křesťané v té době dělali. Nejednou je to naopak. Je vidět, že „spousta z nich byla frustrována z toho, že jim modlitba nefunguje, to mi přináší velkou útěchu,“ směje se Vopřada, který překlady obou spisů s komentářem vydal v nakladatelství Krystal OP. Tertulián se „nebojí otázek, které člověka mohou napadnout i dnes a které z našich klasických konceptů vypadávají“.
Ačkoli jedním z Tertuliánových trvalých přínosů je, že ve spisech proti tzv. gnostickým autorům položil základy toho, kdo nebo co může mít v církvi autoritu, sám byl Augustinem a následnou tradicí označen za heretika. V jeho pozdních spisech se objevují známky příklonu k montanistickému hnutí, které se od 2. století šířilo z Malé Asie a kladlo velký důraz na charismatický prvek církve a rigidní zachovávání striktně definovaných křesťanských norem.
V dějinách byla dlouho potřeba rozdělovat starověké teology na správné a špatné. „Dnes už se to takto nedělá, protože toto používání pojmu heretik je neužitečné a asi i škodlivé,“ vysvětluje Hušek a poukazuje na mnohovrstevnatost a nepřehlednost doby, kdy není jasně definované, co je ortodoxie. „Kuriozitou je, že někdo napsal něco hodně zajímavého a přínosného, akorát kromě toho napsal ještě něco kontroverzního nebo vyloženě hloupého a byl označen za heretika, a někdo, u koho je to rozložené stejně, je církevním otcem a učitelem církve.“
Záznam naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, Soundcloud a Apple podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
