Zraky celého světa se v těchto dnech upínají do Vatikánu. Možná bychom je měli směřovat ani ne tak k pompéznostem papežova pohřbu, spekulacím ohledně legitimnosti konkláve nebo tipům na příštího papeže. Ale na nesmírnou hloubku Františkova odkazu – nejen církvi, ale bez nadsázky celému světu.
Nikdy se špičky římskokatolické církve netěší takové pozornosti jako při volbě nového papeže. Když během Velikonočního pondělí svět obletěla nenadálá zpráva o úmrtí papeže Františka, spustilo se mediální chrlení: Jak se to doopravdy mělo s jeho zdravotním stavem? Jaká jsou pravidla pro pohřeb a volbu nového papeže? Kam politicky papeže Františka zařadit? Přitom pod nánosy podobných zpráv a hádkami o tom, nakolik na Františka přiléhá označení liberální a nakolik konzervativní, se snadno skryje to podstatné. Totiž kým František byl.
Skoro až zdráhavě lze psát o Františkovi jako o papeži. Ne že by jím nebyl, ale svým jednáním se zcela vymykal, zůstal natolik sám sebou i po svém zvolení roku 2013, až je to k nevíře. Sám opakovaně vyvracel bujné představy o hlavě církve jako nedosažitelném nadčlověku a v jednoduchosti vysvětloval, že jako každý jiný člověk má své starosti a potřebuje jíst a spát. Prostotou, kterou vnesl do papežství, uhranul velkou část světa. Jinou si zas znepřátelil, a to i uvnitř církve (nezapomeňme, že třeba roku 2017 psal The Guardian o Františkovi jako o nejnenáviděnějším muži světa). V tom tkvělo neokázalé Františkovo kouzlo – vždy říkal to, co považoval za správné (křesťanským slovníkem: z Ducha svatého) nehledě na reakce a okolnosti.
Ve středu Františkova zájmu stál člověk. Nikoli církev jako exkluzivní instituce, ne učené teologické spisy. A už vůbec ne zájmy kapitalistické mašinerie, kterou naopak nesmlouvavě kritizoval. Stavěl do centra člověka v jeho nahotě a potřebě naplnit svůj život smyslem, radostí a láskou. Zcela vždy a bez zaváhání. V tom byl neústupně radikální. Ukázal to svými proslovy i texty, až nepapežsky vstřícnými a neokázalými jevy při veřejných vystoupeních, projevy bezpodmínečné lásky a soucitu nebo i opravdové lítosti a smutku.
František v mnoha ohledech zcela přeznačil, co to znamená být papežem. Tento vysoký a zajisté tíživý úřad vrátil na zem tak, aby k němu měli přístup obyčejní lidé – ne s pohledem upřeným na vyvýšený piedestal, ale na rovinu z očí do očí, člověk s člověkem. To dokládají i četné Františkovy iniciace příliš nemedializované, poněvadž skutky lásky se František neměl zapotřebí chvástat. Vzpomeňme třeba každodenní – když mu to zdravotní stav dovolil – videohovory s křesťany v Gaze.
František mluvil a psal jazykem nejen nepovýšeneckým, ale také navýsost srozumitelným. Mluvil k srdcím lidí. A proto co možná nejvíc zjednodušil jazyk, kterým kázal i psal, dokonce i encykliky, mimořádně vlivné dokumenty, které se počítají do tradice a učení církve. Od současného člověka neustoupil ani svou poslední, výrazně meditativní encyklikou Dilexit nos (2024). Ta se zdánlivě odklání od světa, od ochrany přírody, sociálních problémů a potřeby vzájemnosti a přátelství (viz předešlé encykliky Laudato si a Fratelli tutti).
Nejnovější encyklika může na rozdíl od těch předchozích působit jako odklon k introspektivní kontemplaci. Je tomu ale přesně naopak. Obratem k srdci Boha a člověka se František dostává k jádru svého celoživotního (nejen papežského) poslání. A vlastně i k teologickému dozrání. František byl teologem prostých, ale zároveň vyzrál i jako učenec – jakkoli ne ratzingerovského typu. František si totiž zřejmě uvědomoval nástrahu v přemíře intelektuálství, totiž vzdálení se od skutečných potřeb a problémů světa. Srozumitelnost František vždy vyvyšoval nad možná kultivovaněji vypadající, uvnitř církevního učení excelující, ale mnohdy spletitou až neprostupnou akademičností. František měl prst na tepu doby a získal si po právu respekt mnoha nekatolických křesťanů i nekřesťanských státníků. O masách chudých a potřebných nemluvě.
Když si čtete slova encykliky Laudato si, kterými papež vystihuje způsob žití svého jmenovce a patrona Františka z Assisi a přibližuje jeho starostlivost o přírodu a svět, s úžasem zjistíte, že mnohé výpovědi neplatí pouze o tomto světci, ale o zesnulém římském biskupovi samém: „Projevoval zvláštní pozornost k Božímu stvoření i vůči chudým a opuštěným. (…) Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou. (…) Jeho reakce byla něčím více než intelektuálním oceněním nebo ekonomickou vypočítavostí, protože pro něho bylo každé stvoření bratrem či sestrou, s nimiž jej pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje.“
