Venku jsou minus tři stupně, chci se zahřát ve sprše, ale neteče teplá voda. Za pár minut mi začíná online lekce, jenže powerbanka je vybitá a elektřina pořád nejde. Tyhle zdánlivě banální situace mají společného jmenovatele: Rusko už čtvrtou zimu po sobě bombarduje ukrajinskou energetickou infrastrukturu. Pokud tedy zrovna přežijete noční útoky, přichází další faktor, který vás má zlomit: přijdete o základní jistoty každodenního života.
Na Ukrajinu přijíždím jako člověk, který je podvědomě zvyklý, že svět funguje hladce a spolehlivě. Že když se setmí, rozsvítí se lampy, když je zima, otočí se kohoutkem a začne téct teplá voda – snažím se to nebrat jako samozřejmost, ale buďme upřímní – kdo z nás to tak skutečně nebere? Ukrajinská zima tenhle předpoklad ale znovu a znovu rozbíjí. Ruské útoky na energetickou infrastrukturu v posledních týdnech výrazně zesílily a míří přesně na to, co drží běžný život pohromadě.
Jen v prosinci zažívali obyvatelé Kyjeva průměrné denní výpadky elektřiny trvající téměř patnáct hodin. Ivano-Frankivsk je od fronty podstatně dál, přesto i tady lidé žijí podle rozpisů, které určují, kdy bude elektřina a kdy ne — a které se taky mohou během jediné noci stát bezcennými. Když jsou útoky intenzivnější, elektřina logicky nebude déle.
Sedmého prosince přijíždíme brzy ráno. Město nás vítá šedí, holými stromy, ostrým větrem a několika vranami posedávajícími na okrajích chodníků. Nesněží. Po krátkém odpočinku vyrážíme na taneční soutěž, kde mají vystupovat mé malé ukrajinské kamarádky. Podobné akce nejsou výjimkou – i během války se tu konají koncerty, výstavy, soutěže pro děti. Ne proto, že by někdo popíral realitu, ale protože život zkrátka jde dál, a to zdaleka nejen v tomto západoukrajinském městě.
V průběhu jednoho vystoupení ale sál náhle zhasne. Nejde o plánovaný výpadek, ty mají svůj řád a alespoň přibližný časový rámec. Tenhle přichází bez varování, nejspíš v důsledku nočních zásahů. Čekala bych ticho, možná zmatek. Místo toho se ozve hlasité skandování „molodsi“ – šikulky. Tři sta dětí se během pár minut přesune do menšího sálu vedle, někdo pustí hudbu z přenosného reproduktoru a prostor se promění v improvizovanou párty. Skáčou, zpívají, smějí se. Je to hlučné, chaotické, živé – i takhle vypadá odpor a vzkaz Rusku – nás jen tak nezlomíte.
Tma lidi jen tak nezlomí
Nejen zimní každodennost se ale i tak točí kolem elektřiny. Když se člověk vrátí z venku promrzlý, nemůže se prostě jít ohřát do sprchy — bojler bez proudu nefunguje. Někdy neteče voda vůbec. Sedíme, hrajeme hry, snažíme se čas zaplnit čekáním. Jdeme spát. Ráno skoro nestíhám online lekci, ale nakonec zjišťuji, že stejně nemám jak ji absolvovat. Elektřina měla jet už skoro hodinu, ale pořád nejde, powerbanka je vybitá a notebook nemám čím nabít. Do Česka posílám omluvnou zprávu, která by doma zněla absurdně, tady je ale běžnou součástí dne.
Večer se městem nese nepřetržitý zvuk generátorů. Na jejich chodu závisí prakticky všechno – lékárny, obchody, služby. Není to příjemný zvuk, ale bez něj by město utichlo úplně. Slibujeme holkám horký bubble tea, několikrát to zkoušíme. Všude stejná odpověď: nejede elektřina, teplé věci dneska neděláme. Můžete si objednat sendvič.
Ukrajinci si na tmu a zimu nezvykli – jen se s nimi naučili fungovat. Vladimir Putin zjevně počítá s tím, že právě tahle dlouhodobá únava, chlad a tma lidi zlomí. Zatím se ale mýlí. Odmítají přestat tančit, zpívat, plánovat další den. A já, člověk zhýčkaný spolehlivostí vlastní země, znovu odjíždím s pocitem lehkého zahanbení. Uvědomuji si, jak křehký komfort považujeme za samozřejmost a jak hluboký obdiv cítím k Ukrajincům za to, s jakou odvahou kličkují životem. Někdy mám takový pocit, že my jako Češi bychom tuto ztrátu komfortu nesli podstatně hůř.
