Už pár dní žijeme naplno v roce dva tisíce dvacet šest. Zatím sice jen kousek od startovní čáry, za rokem minulým se už ale ohlížíme. Už jsme dál.
A díváme se dopředu. Někdo s nadějí, jiný s obavami, tak už to ale v životě bývá. Hodně záleží na ukotvení vlastního života, na míře naší závislosti na vnějších podmínkách a na svázanosti s pomíjivými hodnotami. Nebo naopak s tím, co si hodnotu uchovává navzdory změnám podmínek. Kdo staví svůj život na písku, řečeno obrazem evangelia, nachází trvalou spokojenost jen stěží.
Vrátím se ještě ke dvěma hlasům, které mne zaujaly na přelomu roku. Tím prvním, i když časově až pozdějším, byly komentáře na webu pod novoročním projevem našeho pana prezidenta.
Projev sám se mi velmi líbil, jsem vděčný, že máme za prezidenta moudrého muže. I mnoho webových komentářů vyjadřovalo vděčnost. Pod těmito vděčnými vzkazy se ale objevovala řada dalších, odlišných. Slova plná hořkosti a zloby. A co mi přišlo zajímavé, nebyla to ani tak vyjádření k obsahu novoročního projevu, jako spíš k osobě pana prezidenta. Slova vyčítající mu stále dokola jeho krátkou komunistickou minulost.
Nechci takové hlasy smést jen tak snadno ze stolu. Vnímám, že i když se mezi nimi nepochybně najde i mnoho nepoctivých, účelových, motivovaných touhou po politickém prospěchu, většina takových pisatelů píše z hořkosti svého srdce, z beznaděje, ze zoufalství. Jistě tím není možné omluvit hloupost takových vyjádření, je ale možné, a podle mého názoru i užitečné, ptát se, kde se taková hořkost bere.
A tady se mi vybavil druhý podnět, který mne na přelomu roku zaujal. Závěr loňského roku i první dny toho letošního mne trápila nemoc, byl jsem zavřený doma. A tak jsem si občas pustil i televizi, jako že za běžného provozu se mi to příliš často nepodaří. Podíval jsem se i na film Constantine z roku dva tisíce pět. Jde o akční fantasy thriller, plný okultismu a démonů, mnozí katoličtí, charismatičtí či evangelikální křesťané by se na něj možná odmítli podívat. Mě až překvapilo, jak hluboce pravdivou teologickou výpověď jsem v něm objevil; samozřejmě vedle nánosu mnoha pověr lidové zbožnosti. Ten zářivý střípek pravdy se mi ale vybavil, když jsem si pročítal webové komentáře pod novoročním projevem pana prezidenta.
Ve filmu jde o situaci ohrožení lidského světa vstupem démonů, kteří by se za normálních okolností do světa lidí vůbec neměli dostat. K takovému průniku by nezbytně potřebovali pomoc z božské strany bytí. Ve filmu jim ji poskytl archanděl Gabriel. Anděl, který lidem záviděl Boží smilování.
Záviděl milost. Ona je totiž vždycky nespravedlivá. Proto ji lidé tak neradi akceptují. Milost vadí. Za každou vinou má následovat trest, nikoli odpuštění, tak si představujeme spravedlnost. Boží spravedlnost je ale jiná, milosrdná. Odpouští bez rozumného důvodu.
Vybavuji si Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici. Někteří pracovali od rána a dostali domluvenou mzdu, jeden denár. Jiní pracovali méně, až i skoro nic, i oni ale dostali stejnou částku. Těm prvním to vadilo; majitel vinice jednomu z nich řekl: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“
Závidíme, že by někomu mělo být odpuštěno. Vadí nám to, vždyť si to nezasloužil. Máme pocit, že nám se neodpouští, zatímco těm jiným ano. Nedokážeme, nebo nechceme si přitom uvědomit, že kdyby někdo spočítal a zúčtoval naše vlastní viny, dopadli bychom velmi špatně. On totiž celý náš svět zatím stále ještě žije jen díky Boží trpělivosti a smilování. I každému z nás se zatím pořád ještě odpouští víc, než bychom si zasloužili.
A tak chci popřát nám všem, abychom se na samém prahu nového roku dokázali zbavit závisti. Na světě potkáme jen málo tak zlých věcí. A abychom dokázali odložit představu, že zákonitým projevem spravedlnosti je pouze nezrušitelný trest. Skutečná spravedlnost je totiž mnohem víc napravedlností, totiž pozváním k nápravě a k novému začátku.
Za Rádio 7: Petr Raus
