Když herečce Sarah Haváčové zemřela blízká kamarádka, hledala místo, kde by se mohla důstojně rozloučit. Kostel to být neměl. A tak vznikl „Hospodin v hospodě“ – otevřená mše mezi lidmi, kteří by do chrámu třeba nikdy nevkročili. Co začalo jako zádušní vzpomínka, rozrostlo se v živé hnutí napříč Českem. V rozhovoru mluví o duchovním hladu, hudbě, Ježíšovi mezi štamgasty, i o tom, proč se jí nechce ztrácet čas hádkami o tom, kde Bůh smí nebo nesmí být.
Sarah, jak tě vůbec napadlo vzít Hospodina právě do hospody?
Vzniklo to dost přirozeně, ze smutku, ale i z lásky. Na podzim roku 2023 mi zemřela blízká kamarádka Markéta. Byla mladá, 34 let, muzikantka, citlivá duše. Věřila, ale nebyla pravidelná kostelní návštěvnice. A já cítila, že chci odsloužit zádušní mši – ale ne v kostele. Hledala jsem prostor, kde by její přátelé a blízcí nebyli napjatí. Kde by se necítili cizí.
Vzpomněla jsem si, že Marek Orko Vácha už v minulosti vedl mši v hospodě v Brně. Zavolala jsem mu. A on řekl: „To je skvělej nápad. Uděláme to.“ A tak vznikla první mše – na Letné, v malé čtverce. Lidi přinesli zpěvníky, hrála se folková hudba. Zpívali jsme písničky, co měla Markéta ráda. Přisedly si tehdy k nám dvě gymnazistky, daly si pivo… a přidaly se. Prostě samy. A nakonec vznikl krásnej, spontánní kar. Smích, hudba, modlitba. A mezi tím běžný ruch hospody. Svatý a světský v jednom.
Myslíš, že Češi hledají duchovno, ale tradiční cestou do kostela by nešli?
Určitě. Znám tolik lidí, kteří věří, ale nechodí do kostela. Nejsou „proti“, ale prostě jim to není blízké. V mojí branži je takových spousta. Věří v Boha, v něco většího, ale do kostela je to neláká. Možná je odradila forma, možná jazyk. Ale ta touha po smyslu, po něčem přesahujícím, ta je tam. A právě tohle chtěl Hospodin v hospodě nabídnout – prostor, kde se člověk může dotknout posvátného, aniž by musel překonávat cizí rituály.
Co všechno je součástí bohoslužby? Ten program není jen o liturgii.
To záleží na konkrétní podobě. Ale většinou je to bohoslužba slova – Marek Vácha to staví krásně, s respektem. Do toho hudba, texty, někdy poezie. Nejde o to, „předvést show“. Jde o autenticitu. Jednou to bylo v divadle v Mostě – a tamější ředitel Filip Nuckolls to nazval „jednou velkou básní“. Mělo to rytmus, dech, hloubku. Ale bylo to jemné, civilní.
Chci, aby to nebyl jen přednes. Aby byli lidé zapojení. Aby se to netýkalo jen oltáře, ale i jich. Hudba tomu hodně pomáhá. Je to nejrychlejší cesta do srdce.
Projekt se šíří i mimo Prahu – a napříč církvemi. Čím si vysvětluješ tu silnou odezvu?
Já vnímám, že to není „můj“ projekt. Není to ani o mně, ani o Markovi. Je to proud, který nás přesahuje. Je to práce Ducha svatého. Lidi to přijímají, protože to není násilné. Je to radostné. Otevřené. Nečekají se od tebe odpovědi. Můžeš jen být. A někdy je právě tohle největší dotek Boha – když tě někdo přijme, takového, jaký jsi.
Viděla jsem to u těch štamgastů – jeden se po třiceti letech vrátil na mši. Jiný se dokonce nechal pokřtít. Sám řekl: „Já nevěděl, co se to děje, ale nemohl jsem odejít.“ A to mluví za vše.
Co bys řekla těm, kteří říkají, že mše patří výhradně do kostela?
Upřímně? Nic. Já to nepotřebuju obhajovat. Nepotřebuju je přesvědčovat. Kdo chce vést dialog, ráda si popovídám. Ale hádat se? Ne. Já jsem to zažila. Viděla jsem, co to dělá s lidmi. A věřím, že je to v pořádku.
Chcete mši v kostele? Choďte. Je to krásný prostor. Ale nenuťte mě, abych Boha viděla jen tam. Já ho vidím i v hospodě. Mezi lidmi. V hudbě. V tichu. Ve slzách. V radosti. A hlavně – v přijetí.
Proč je v církvi tolik sporů o formu? Tradiční vs. spontánní?
Protože jsme lidi. Protože se bojíme změn. Protože si myslíme, že ta „naše“ cesta je správná. A pak se dohadujeme. Ale jak říká Marek – církev nezničí vnější útoky. Rozloží se zevnitř.
A já říkám – každý, kdo chce Boha oslavovat, ať to dělá tak, jak umí nejlíp. Ať stojí zády k lidu, nebo čelem, ať má obrus nebo nemá. Hlavně ať tam je láska. Pokora. Odpouštění.
Myslíš, že by Ježíš dneska zašel na pivo?
No jasně! Vždyť on byl pořád mezi lidmi. Chodil za celníky, nevěstkami, vyděděnci. Nechodil jen do chrámu. A já věřím, že by šel i dnes. Ne proto, že je „liberální“, ale protože miluje lidi. Protože je hledá tam, kde jsou.
A vlastně – on už tam je. V hospodě. V tramvaji. Na lavičce. Jen my to občas nevidíme. Ale on tam je.
Kam chceš s Hospodinem v hospodě dál směřovat?
On si ten projekt jede sám. Bude mezinárodní mše na Ukrajině, ve městě Žydačiv. Poprvé v kostele – paradoxně. A ráda bych udělala „Hospodina na hranicích“ – slovensko-český setkání, někde v přírodě.
Ale hlavně chci, aby si to lidi vzali za svoje. Každý si může udělat svého Hospodina v hospodě. Místo, čas, chuť – nic víc není potřeba. Kdokoliv to v sobě cítí, ať do toho jde. Protože co ty neuděláš, nebude nikdy uděláno.
Kde je pro tebe hranice mezi tradicí a experimentem?
Pro mě je hranice jednoduchá – tam, kde je láska, tam je správně. My jsme zatím nedělali žádnou divočinu. Ty mše byly úplně klasické. Jen jinde. Ale chápu, že pro někoho to může být moc.
V pořádku. Ať nejde. Ale ať nebrání těm, co jít chtějí.
Setkala ses víc s povzbuzením, nebo s kritikou?
Převážně s povzbuzením. Ale taky s kritikou, jasně. Někdy ostře. Ale já jsem si vybrala – nebudu tomu dávat energii. Nechci žít život ve sporu. Chci dávat pusu svým blízkým. Chci se soustředit na naději. A ticho.
Jak povzbudit ty pochybující, kteří se bojí jít na experimentální bohoslužbu?
Ať to zkusí. A nebo ať to nechají být. Ale hlavně – ať nezapomeneme na to, co je podstatné. Láska. Naděje. Vzájemnost. A že se máme spolu podílet na tom, aby svět byl lepší. A někdy to znamená – prostě se usmát. Podržet dveře. Nebo – udělat mši v hospodě.
