Fenomenální hudebník David Stypka uhranul svým druhým posmrtným albem Opatruj a není divu, že tak znovu rozvířil hladiny svého hudebního umu. Jen ojediněle se však pozornost upíná k samotným písňovým textům, prostoupenými jitřivou poezií a pronikavými vizemi, které místy překračují hranici lidského chápání.
David Stypka (1979–2021) se i po své předčasné smrti na rakovinu slinivky (spojenou s covidem-19) stává jednou z nejvýraznějších person české hudební scény. Byl hlavní tvůrce textů a hudby kapely Bandjeez, s níž vydal oceňovanou trilogii alb (Čaruj, Neboj a Dýchej). Obdržel řadu hudebních ocenění za života i posmrtně (včetně Andělů), ale zdá se, že až po smrti dosahuje vrcholu slávy. Dnes se před jeho hudebním umem sklání celá branže a o jeho rostoucí popularitě svědčí nejen milionová zhlédnutí na YouTube, ale i zcela vyprodané spektakulární koncerty k jeho poctě.
Nyní, 7. listopadu, bylo z jeho podomácku vytvořených nahrávek vydáno druhé posmrtné album s názvem Opatruj. Hlubokou poklonu za finální výsledek – dvanáct stypkovsky svérázných písní – je třeba vyseknout tvůrcům, především producentovi Martinu Ledvinovi a kapele Bandjeez.
Humorným nadhledem proti bolesti
Texty písní alba Opatruj stvrzují, že je lze brát jako osobité verše s výraznou poetikou. V tomto ohledu jsou přirozeným pokračováním Stypkovy tvorby, ostatně vznikaly v podobné době jako „básně“ předchozího alba Dýchej. Posluchač se setkává se zašifrovanými texty, a to dokonce i v takových písních alba, které na první pohled z tvorby vybočují – jako například píseň Lanýže, která vypovídá o uzavřenosti vnitřního světa každého jedince a o tvůrčím osvobození, které přináší pouze obrazně specifikovaná vertikála: „porážím horkovzdušné balóny/vysoko nad tím vším“.
Právě nadhled a humor albu Opatruj rozhodně nechybí, přestože jej Stypka psal v době urputného boje se smrtelnou nemocí. Nebojí se tematizovat existenciální otázky života i smrti, které se ho bytostně dotýkají. Udržuje si nadhled, přesto je však bere v potaz a naplno si je přiznává.
Toto zvnitřnění překlenuje Stypka humorem. Přestože již zmiňovaná píseň Lanýžemůže působit zprvu nemístně laškovně, zjevně se jedná o způsob, jakým se autor vyrovnává s existenciálními obtížemi. V každém případě se tato dětinskost či neuváženost týká výhradně formy, svým textem jsou Lanýže závažné. Obdobně se dá ze staršího alba hodnotit formálně žertovnou píseň Mňam, která vypovídá o zásvětí. A jak jinak rozumět rozporu mezi nadsázkou a vážností v další písní nového alba Už mě nesou, včetně jejího názvu?
Stypka jasnozřivým básníkem
„Až se nám prostor zhroutí v přímku“. Tak zní jeden z četných podmanivých úryvků písně Díra. Nelze ho nečíst jako silnou poetickou výpověď, navíc v kontextu celé písně s tajuplným až neuchopitelným vyzněním. Při bližším ohmatávání Stypkovy tvorby totiž užasle zjišťujeme, že nejen ve svých básních, ale také písních vystupuje jako tvůrce jitřivé poezie.
Současně o jeho textech platí, že o nich nelze snad nikdy s definitivní platností říct, o čem jsou, nějakým způsobem vyčerpat jejich význam – protože se vymykají jednoznačné šablonovité interpretaci. Naopak nabízí celý gejzír podnětů – a tím velkorysou míru oslovení posluchačstva.
„Jsou vážně jsou/tahle světla kolem lidí,“ zní slova refrénu písně Přítel. Motiv světla je vůbec pro Stypkovy písně klíčový (například v pochmurné starší písni Helium). Stypka tato světla byl schopen uzřít: „A já je náhodou/spíš tuším, než vidím“ pokračuje refrén zmíněné písně. Tušit taková světla není samozřejmé, taková schopnost patří bystrým, ba dokonce ojedinělým pozorovatelům.
Stypka nebyl vetchozraký, jak zpívá v písni Lodivod. Anebo právě v tom spočívá jeho pronikavost – plně si uvědomoval vlastní nedostatečnost a limity. Proto ona světla spíše tuší, než vidí. Přitom coby výjimečný člověk i umělec byl citlivý nadmíru. A bolest a obavy vyzařující z tvorby tak nelze přičítat pouze fyzické nemoci, nýbrž taky vystupňovanému vnímavosti k základní úzkosti ze života. Vedle Stypkova básnického umu se tak dotýkáme dalšího rozměru jeho tvorby: v jistém ohledu ji lze číst jako výtvor meditativního vizionáře, jenž se místy dotýká pomezí mystiky, a k takovým nevšedním prožitkům zve i posluchače.
Uchopoval naději jako vzdor proti zkáze
Album Opatruj taktéž zahrnuje motiv naděje – ne však ale jako matný obrys nebo nepatrnou stopu. Poslední Stypkovy písně ve skutečnosti nadějí přímo srší, zvláště písně Přítel nebo Hrdinové. Tato naděje však není plytká, naopak je vyvzdorována na beznaději. Beznaději v boji se smrtelnou nemocí, s rozjitřenou a mimořádně vnímavou povahou umělce-básníka, jímž Stypka bezpochyby byl.
Naději spjatou s radostí lze slyšet v první písni alba Múzy, v níž se přimlouvá k odvaze žít naplno. „Budeme zpívat a tančit a víno v půllitrech pít!“ Nikoli opatrné usrkávání života, ale hltat jej plnými doušky! Nevázané vychutnávání narušuje dodatek „s mírnou ironií“. Přímo vykřičník pak vystavují už první slova této písně: „Ještě mě múzy vedou, i když už žádná z nich nelítá“.
Tato temná slova zapůsobí o to mocněji, když si je pozorný posluchač spojí s daleko mladší písní Čaruj, kde není ani náznak, že by jeho múzy byly jakkoli pošramocené a pozraňované: „A vyčaruj mi dům, kam se múzy mé slétnou“. Z většího nadhledu se toto jádro Stypkovy tvorby, v níž zápas se strachy a nicotou je korunován naléhavou výzvou ke vzdoru, promítá do názvů jednotlivých alb: Čaruj! Neboj! Dýchej! Opatruj!
Obdobné pnutí lze vysledovat namátkou v písni Hrdinové. Tu jsem sice výše označil za plnokrevně nadějnou, avšak posluchač nepřehlédne protichůdné čtyřverší, jež ji zakončuje: „Začíná se mi stýskat/svět se zbláznil najednou/Bože, kam jen ti lidi jdou/a co já sám s tím?“ Užití slova „Bůh“ mimochodem není pouhé emocionální zvolání, Stypka se napříč svou tvorbou opakovaně dotýká toho, co nás přesahuje, ač to nazývá různě, často jen velmi neurčitě a tajemně (např. ve zmíněném Heliu prostřednictvím vertikály a dohořívající hvězdy).
Stypkovy texty se tak vzpírají jednoznačně jasné interpretaci. Tím se vymykají tuzemské popové hudbě, a to nejen hudebním provedením, jak se daleko častěji uvádí. Oduševnělé a tajemné texty zůstávají bez větší pozornosti možná právě taky pro svou nepolapitelnost. Pro uctivý přístup k přemítání nad nimi se dá brát jako vstupní brána slova z poslední bonusové písně Stejný tohoto alba, kterou napsal a nazpíval spolu s Markétou Irglovou: „Věř mi, není cesty/cesty zpátky/chce to dočíst mezi/mezi řádky.“ A Stypkovu tvorbu je nutné číst mezi řádky: jakýkoli jiný pokus neodvratně ztroskotá.
