Závěr roku dva tisíce dvacet pět se nám už velmi přiblížil. A jako s každým přelomem roku i s tím letošním sílí strach. Strach mnoha lidí z budoucnosti. Je oprávněný? Jak se to vezme. Tato glosa se obrací k biblickým výpovědím, ke starým pohledům, které lze vztáhnout i na situaci současného světa. Co vlastně Písmo říká o budoucnosti?
„Povstane národ proti národu a království proti království, budou veliká zemětřesení a v mnohých krajinách hlad a mor, hrůzy a veliká znamení z nebes. Ale před tím vším na vás vztáhnou ruce a budou vás pronásledovat; budou vás vydávat synagógám na soud a do vězení a vodit před krále a vládce pro mé jméno.“
Kristova slova adresovaná církvi, ale jistě zajímavá i pro člověka, který se ke křesťanství nehlásí. Pronásledování kvůli víře se ho možná osobně nedotkne, to ostatní však bezpochyby ano. Bible není naivní a neutěšuje planými nadějemi. Ježíš Kristus otevřeně říká, že soužení posledního času nejsou a nebudou pohádkou pro děti. Zlo ve světě existuje — to víme všichni — a další zlo ještě přijde.
Máme se tedy bát? Nebo jinak: má nás ovládnout obava z toho, co má přijít? V takové chvíli je dobré si připomenout několik podstatných věcí a pozorně číst, co biblický text skutečně říká.
Za prvé: Ježíš v citovaném úseku mluví o obklíčení a pádu Jeruzaléma, o zničení Chrámu a o vydávání křesťanů synagogálním soudům. Říkal to jako proroctví — z našeho pohledu však jde o minulost. Pro nás už to není nic nového. Tyto události se skutečně staly a jejich naplnění začalo už dávno.
Za druhé: Ježíš dodává: „Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane.“ Někteří vykladači tím rozumějí lidstvo jako takové — tedy že lidstvo nezmizí z povrchu země, dokud se tyto věci nenaplní. Porozumění prvotní církve však bylo jiné a pravděpodobně přesnější. Tím „pokolením“ chápala tehdejší generaci. Ta zakusila příchod Božího království v moci, setkala se s ním ve vylití Ducha svatého.
Tím se uzavřela první kapitola pronásledování, o níž Ježíš mluvil. Nás dnes nikdo synagogám na soud vydávat nebude. Konkrétní události, které Ježíš popisoval, se nás už netýkají. Ano, místo synagog nastoupily jiné tribunály a jejich nelibosti nečelí jen církev, ale i mnohá další lidská společenství. Synagogy dnes naopak často stojí po boku církve; křesťané a židovský lid jsou v mnohém na jedné lodi.
Za třetí: Ještě nikdo neviděl Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou — a i o tom Kristus mluvil. V tomto smyslu tedy vše ještě neskončilo. Mnoho zlého teprve přijde. Pronásledování církve ve světě trvá a může se jednou vrátit i k nám. Bude mít jinou podobu než to, o němž mluvil Ježíš, ale stejně jako tehdy by mělo být křesťanům důvodem se narovnat a zvednout hlavy. I budoucí soužení totiž bude znamením blízkosti vykoupení, záchrany těch, kdo svěřili svůj život Kristu.
„Zachvějí se mocnosti nebes“, čteme dále. Přesnější by možná bylo říci „nebeské síly“ — dynameis tón úranón, jak doslova zní řecký text. Smysl je zřejmý: celá příroda, celý kosmos, všechny mocnosti budou uvedeny do pohybu. Jestli se někde objeví oprávněný strach, nebudou to ti, kdo patří Kristu, ale mocnosti pekelné a ti, kdo se k nim přimkli. Kristův soud bude především soudem nad satanem a jeho říší.
Pro církev budou poslední věci — i ty zlé — jednak znamením blízkého vysvobození, jednak cestou oběti. Hospodin totiž prodlužuje čas tohoto světa jen proto, že si nepřeje, aby někdo zahynul, ale aby všichni dospěli k pokání. Prochází-li tedy někdo z nás trápením způsobeným charakterem tohoto světa, může si uvědomit, že jde o důsledek Boží trpělivosti s lidmi, kteří dosud zůstávají ve své nevědomosti nebo vzdoru mimo dosah Boží milosti.
V takzvané poslední době žijeme už od Kristova vzkříšení. Všechno zlé, o čem Písmo mluví, tu už bylo nebo je. Možná ne právě dnes a tady u nás, možná právě teď jinde na světě — ale je to součást lidských dějin. Jak tedy žít v posledním čase?
Žít vděčností za každý další den života. A pokud jsme křesťany, žít nadějí vykoupení. Žít radostí ze spásy, která je nevýslovným darem. Žít láskou ke světu, který Bůh tak miloval, že dal svého jediného Syna. Žít věrností Bohu, který si nás vykoupil. A ano — radovat se i ze Silvestra. I z Nového roku. Radovat se však jinak, než se raduje svět.
Procházet těmito dny s vánoční radostí, protože stále stojíme uprostřed vánočního období, které trvá až do šestého ledna. Radovat se bez hořkosti, beze strachu z budoucnosti, bez obav z konce — protože ten je v rukou našeho Pána Ježíše Krista.
„Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte.“ Naopak: napřimte se a zvedněte hlavy, neboť i dnes je nám spása o něco blíže, než byla tehdy, když jsme uvěřili.
Za Rádio 7: Petr Raus
