Na konci roku se člověk přirozeně ohlíží a přemýšlí, co si z uplynulého času nese dál. Někdy jsou vzpomínky světlé, jindy těžké. Přesto věřím, že právě přítomný okamžik má sílu rozhodnout celý příběh.
Staří národové měli zvláštní zvyk. Když se během roku udála dobrá příhoda, vložili do truhličky bílý kamínek, a když přišla zlá událost, přidali černý. Na konci roku truhličku vysypali, dívali se na hromadu kamínků, vzpomínali na dobré i těžké chvíle a dělali si předsevzetí pro nový rok, aby těch černých bylo příště co nejméně.
Je to symbolické, hluboce lidské a vlastně i krásně inspirativní. Pořád věřím, že toho bílého je v životě vždy více než toho černého. Někdy se ale může zdát, že se ty světlé kamínky v temnotě trápení a starostí ztrácejí. Ale to je jen klam. Když si dopřejeme čas a díváme se pozorněji, začneme znovu vidět, že život má pořád více světlých stránek. Alespoň tomu věřím.
Tomu všemu nahrává právě vánoční a novoroční čas. Mám jej rád a rok od roku víc. Možná i proto, že toho mám víc za sebou než před sebou. Vidím více světla, více štěstí a především více naděje. Občas si položím otázku, kolik těch Vánoc a Nových roků ještě bude. Ale pak ji pustím. Není důležité, kolik jich bude, ale jaké budou. Důležité je žít přítomností. Právě jí totiž dávám zelenou budoucnosti.
Nebojím se proher ani toho, že by někdy mohlo přibýt více černých kamínků. Vím, že život je zápas a že prohry k němu patří. A přesto mají jedno velké „ale“.
V tenisu, v tom elegantním sportu, platí jednoduché pravidlo: můžete prohrát jednotlivé sety, ale rozhodující je vždycky vyhrát mečbol. Kdo vyhraje mečbol, vyhraje celý zápas. Tímto mečbolem je milost přítomného okamžiku. Ten máme právě teď v rukou. Podání je na naší straně.
Pán Bůh nám pomáhej.
