Přestože se západní demokracie ocitá v hluboké krizi, nepovažuji to za konec naděje. Slabiny systému jsou zřejmé, ale to podstatné leží jinde: v lidské touze žít na úkor druhých a v neschopnosti převzít odpovědnost. Právě zde se dnes rozhoduje o budoucnosti společnosti i každého z nás.
Tak se zdá, že se nám celý systém západní liberální demokracie nějak hroutí. Na všech stranách bují extremistické strany volající po vládě pevné ruky, čínská ekonomika, která zcela jistě nevyrůstá z demokratických zásad, válcuje hospodářství Západu a sama demokratická rozhodnutí demokratických států, zdá se, k podpoře demokracie samé už příliš nevedou. Znamená to ztrátu veškerých nadějí na klidný a spokojený život?
Určitě ne. Navzdory tomu, že v liberálně demokratickém systému vidím příliš mnoho slabin. Demokracie vznikala ve starém Řecku jako vláda elit, tedy lidí, kteří byli schopní posoudit situaci a se znalostí souvislostí se rozhodnout k užitku státu. Od chvíle, kdy rozhodovací pravomoc dostali všichni, vede jejich rozhodování jako celek nutně k průměru, statistické zákonitosti jsou neúprosné. A průměr v celosvětové konkurenci neobstojí.
Vnímám, že přinejmenším v našem českém prostředí nejsou klíčovými motivy voličských rozhodování racionální úvaha vycházející z ověřených dat, ohled na příští generace ani realistické zhodnocení vlastních možností a vlastního místa v celém systému společnosti. V našem rozhodování nás vede spíš strach, frustrace a závist, a to nejsou ideální pomocníci.
Všem stejnou životní úroveň?
Většina lidí touží, aby se nikdo neměl lépe než oni, tedy aby na tom byli všichni stejně. Ideální podmínky k zastavení veškerého rozvoje. A kde se rozvoj zastaví, nastává úpadek. Stagnace, zachování stávajícího stavu, je totiž možná jen tam, kde zmizí veškerý život. Ani návrat k dřívějšímu stavu není možný. Příroda se svými vnitřními pravidly nic takového nezná, nic takového nepřipustí, a to ani v naší lidské společnosti.
Proč jsme se dostali do bodu, kdy to liberální demokracii očividně drhne? Řekl bych, že důvodem je především snaha poskytnout všem stejnou životní úroveň. Nebo alespoň stejné podmínky. To v reálu vedlo k situaci, kdy si příliš mnoho lidí zvyklo žít za cizí peníze. Pro mnohé totiž stejná životní úroveň znamená primárně stejný přístup k hmotnému bohatství, nikoli nutnost podstupovat stejné pracovní nároky. To ovšem společnost devastuje. Výdaje rostou, příjmy není kde brát.
„Kdo nepracuje, ať nejí,“ říkala stará lidová moudrost. Vyrostla ze zkušeností mnoha generací. Není rozumné ji jen tak odhodit. Přece ale vnímáme, že bychom se k ní úplně vrátit nechtěli. Žije mezi námi přece i dost lidí, kteří by pracovat chtěli, jen nemohou. Ano, je jich mnohem méně než těch, kteří si to o sobě jen myslí, přesto ale i takoví jsou. Těm je třeba pomoci.
Nový zákon politiku neřeší
Co nám k tomu řekne Bible? Citované přísloví zjevně vyrostlo z biblického textu, upravilo si ho ale po lidsku. Bible totiž říká: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ To už je něco jiného. Do této kategorie samozřejmě spadají i všichni ti, jejichž pracovní nezpůsobilost vyrůstá pouze z jejich představ, protože se jim nechce být dlouho v práci, nechce se jim ráno vstávat, práci si pečlivě vybírají, nejsou ochotní dělat jen tak něco, nejsou ochotní se přestěhovat, přestože je v místě bydliště nedrží nic než zvyk či kamarádi a tak dál. Bible ale respektuje skutečnost, že někteří se o sebe skutečně postarat nemohou. Těm je třeba pomoci.
Řekl bych ale, že tato skupina je mnohem menší než ta, kterou stát platí podle současné praxe. Společnost si to začíná uvědomovat, a protože liberální demokracie tuto zátěž evidentně řešit neumí, volá po vládě pevné ruky.
Máme se začít bát? Asi jak kdo. Prvotní církev žila v diktatuře, Římané nebyli žádní beránci. Křesťané prošli velmi krutým pronásledováním. Nový zákon ale přesto státní politiku neřeší. Klade důraz na čisté svědomí, zdůrazňuje lásku k lidem a vybízí k převzetí plné odpovědnosti jak za sebe, tak za ostatní. V důvěře v Boha, který člověka umí provést i těžkými časy. Proto naději na klidný a spokojený život neztrácím, ani v dnešní nesnadné a nepřehledné době.
Za Rádio 7: Petr Raus
