Výrazné zastoupení ekonomických témat ve volební kampani nedávných parlamentních voleb mi připomnělo jednu moji dávnou osobní zkušenost. A vyvolalo otázku: Je vůbec správné a spravedlivé pobírat plat či důchod od státu? Takovou otázku si zřejmě nebudeme klást v případě volených pozic. Ano, nevolili je všichni, žijeme ale ve společnosti, kde zatím ještě panuje základní konsensus o rozhodovací pravomoci většiny. Voleným pozicím bych státní plat neupíral. Jak je to ale jinde?
Po škole jsem nastupoval do výzkumného ústavu. Výzkum byl tenkrát plně financován státem; bylo to ještě hluboko za minulého režimu. Posléze jsem přešel do Moravského muzea, příspěvkové organizace, jejímž zřizovatelem byl tehdy rovněž stát. Pobíral jsem tedy plat od státu a přišlo mi to standardní a správné.
Pak přišla zásadní změna politických poměrů, já prožil Boží povolání do misijní práce, opustil jsem svůj původní obor a stal se pracovníkem Trans World Radia, zkráceně označovaného TWR, dnes jediného vlastníka a provozovatele stanice Rádio 7. Zásadně se tím změnily i moje platové poměry.
Dobrovolnost jako skutečná spravedlnost
Teď ovšem nemyslím na výši odměny za moji práci, to teď nechávám stranou. V souvislosti s rámcem tohoto uvažování mi jde o zdroj mého platu. Do té doby byl garantem mojí výplaty stát. Od okamžiku, kdy jsem přešel do rádia, bylo zdrojem mého platu pouze to, co posluchači do rádia dobrovolně poslali.
Nikdo neměl žádnou povinnost rádiu něco platit, peníze, které lidé posílali, byly čistě projevem vděčnosti za vysílání nebo výrazem vědomí, že o Pánu Bohu a o životě s ním je třeba mluvit i v rozhlase.
Zprvu mi to bylo velmi proti mysli. Připadalo mi vlastně hanebné čekat od lidí, že mě budou živit. Když jsem se nad tím ale zamyslel hlouběji, pochopil jsem, že ve skutečnosti tomu je právě naopak.
Když zdrojem příjmu není povinnost, ale vděčnost
Odkud se braly peníze na můj plat, dokud mne platil stát? Stát není božstvo, které by rozdávalo ze svého. Všechno, co dává, pochází z vybraných daní. Jinak řečeno, můj plat byl už tehdy, stejně jako po nástupu do rádia, posbírán z příspěvků jednotlivých lidí. Jen v rádiu se skládal z darů těch, kdo mi na můj plat přispět chtěli, zatímco stát k tomu všechny lidi prostě přinutil.
Ve výzkumném ústavu jsem pracoval za zajištění dostatečných výnosů semen vojtěšky, která se pak používala jako krmivo. Že mezi těmi, kdo se skládali na můj plat, byl i vegetarián, který maso nikdy nejedl, a produkce semen vojtěšky mu byla úplně ukradená? Nevadí, přispět mi musel. Že někoho popuzovalo platit člověka, který lovil ploštice na smetišti a počítal, kolik kterých tam žije? (I tomu jsem se, kromě jiných věcí, věnoval později v Moravském muzeu.) Takový člověk nic nenadělal, platit mě musel.
V církvi to potkávám jinak. Teď mluvím o své vlastní Církvi bratrské, která to má (stejně jako některé další podobné menší církve) jednodušší než mnohé větší církevní denominace. Nespravujeme žádné památkově chráněné objekty, máme většinu sborů ve městech, nikoli na venkově, a v potaz je třeba brát i mnoho dalších faktorů.
Cesta k nezávislosti
Nechci teď nijak komentovat ekonomiku různých církví, jen se mi líbí ten princip, s nímž se v některých denominacích setkávám. Chtějí se uživit samy. Komunistický stát nám to zakázal a přinutil nás žít ze státních peněz. To už je naštěstí za námi, i když státní příspěvek na provoz církve ještě dobíhá. Už ale vyhlížíme jeho ukončení. Chceme si své pracovníky i svůj provoz platit sami. A to čistě dobrovolně.
Proč? Protože Písmo opakovaně mluví o dobrovolných darech a dobrovolné službě. Zpočátku se dobrovolné dary a oběti přidávaly k tomu, co bylo povinností, v novozákonní době už dobrovolnost převážila. Nezrušil se tím nárok pracovníka na mzdu – pravidlo, že dělník je hoden své mzdy, je pravidlo novozákonní a Ježíš je formuloval právě nad službou pro Boží království. Zdroje na financování pracovníků a celého provozu církve by ale měly být v ideálním případě čistě dobrovolné.
Dá se to ale uplatnit i v případě sekulární společnosti? V případě státu? Úplně asi ne, chybí tu ten základní motiv, totiž vděčnost Bohu. Na druhou stranu, sekulární společnost zná také dobrovolníky, kteří dělají skvělou práci, i dobrovolné dary, které leckde hodně pomáhají. Možná by širší uplatnění dobrovolnosti pomohlo očistit i tuto společnost od zbytečných aktivit – nejen proto, že o ně není zájem, ale i proto, že mnohdy dokonce škodí.
Za Rádio 7: Petr Raus
