Loňské narozeniny pro mě byly v něčem přelomové. Čím dál více si uvědomuji, jak zdraví, zázemí rodiny, dobré vztahy a zaměstnání zdaleka nejsou samozřejmostí. Karta se totiž může velmi rychle obrátit. Jsem vděčná, že každé ráno vstanu, můžu se chystat do práce, mám kolem sebe své blízké… Je to požehnání. A zároveň se modlím za ty, kteří prožívají nějakou tíseň nebo mají nenaplněné potřeby.
Slavím často a ráda. Narozeninová oslava pro mě není jenom o společném setkání s mými blízkými a rozbalování dárečků, byť mám ráda to napětí a těší mě štědrost ostatních. Organizovala jsem pár oslav jako překvapení i pro mé přátele a další mám v plánu. Dělám to jednak proto, že mě to baví, ale hlavně z toho důvodu, že prožívám vděčnost.
Od mé rodiny jsem letos mimo jiné rozbalila velmi originální dárek. Byla to mince. Pravá mince, kterou se platilo ve starověku v dnešní Itálii. Něčí ruce ji vyrobily, něčí ruce si mohly díky ní koupit to, co zrovna bylo potřeba. Ta radost, kterou kumuluje, je úžasná – někdo ji mohl využít ke své potřebě a já ji teď můžu obdivovat jako historický artefakt. Minci jsem si vystavila v obývacím pokoji ve vitríně. Sem tam si ji prohlédnu.
Dívám se na minci a představuji si příběhy, které jsou skryté za ní. Jaký je ale ten její příběh? Jakého byl ten dotyčný postavení, kde bydlel a čím se živil? Byl v životě spokojený? Velmi by mě to zajímalo. Jak mince kolovala, majitelů bylo více. Moje fantazie nezná mezí. Historie je pro mě vášeň a vlastně jsem ji i okrajově vystudovala. Zabývala jsem se často právě člověkem a jeho životem v konkrétní době.
Když jsem byla malá, měla jsem několik nápadů, čím bych se chtěla živit. Jedním z nich byla vize, že se stanu archeoložkou a budu podobné svědky minulosti s radostí objevovat. Nakonec jsem absolvovala jinou vysokou školu – i když v jistém smyslu slova tam souvislost s mým dětským snem existuje, nakonec ale pracuji ještě úplně v jiném oboru. A vlastně by mě ani nenapadlo, že toto bude pro mě (zřejmě) to pravé.
Pravdu o minci se už nikdy nedozvím, ale díky ní můžu obdivovat dávný svět, který mě bude vždycky fascinovat. Když si představím, jak ohromně je mince stará, učí mě to pokoře. Vždyť o tom to právě je – nepřestávat být vděčný za čas, který je nám dán. I v případě, že přicházejí starosti, snažím se každý den prožít co nejlépe – vždyť se už nebude opakovat. Jak to máte vy? Také se snažíte vážit si každého dne?
