Zranitelnost bývala tradičně považována za slabost a byla pokládána do protikladu se sílou a odolností. Schopnost přiznat si vlastní slabost a křehkost ale osvobozuje, a činí ho tím silnějším. Mladá generace ale není slabší a méně odolná vůči okolnostem, dokáže se však více vymezit, ozvat se, chránit svoje hranice, a v neposlední řadě jsou hovořit otevřeně o svých problémech.
A právě to vyvolává generační spor se staršími, kteří mají pocit, že musí zatnout zuby, všechno vydržet a o svých emocích nemluvit. Přitom by mladí nejspíš mnohem víc ocenili, kdyby měli doma parťáka, který umí sám přiznat své bolístky a sdílet je s nimi.
Tiše padající sněhové vločky přitahují svojí krásou. Každá z nich má svůj jedinečný tvar. Jsou nezaměnitelné, osobité, půvabné a také nesmírně křehké. V současnosti však vyvolávají především negativní asociaci, protože je s nimi spojeno pejorativní označení příslušníků generace lidí narozených zhruba v letech 1995–2010. Na toto téma též nedávno proběhla debata v Dominikánské 8 s příznačným názvem „Vločky v kostele“. Diskutující se zaměřovali na vnitřní svět mladých lidí hledajících smysl, oporu a identitu.
O mladých lidech se často paušálně soudí, že jsou oproti předchozím generacím zranitelnější a citlivější, a tudíž i méně odolní vůči nárokům okolí. Při podrobnějším pohledu však zjišťujeme, že jakýkoliv obecný soud o mladé generaci je vždy velmi zjednodušující a až nebezpečně koreluje se skeptickými soudy o mladých, které se tradují po všechny lidské generace, ve zkratce známé jako „to za našich mladých let nebývalo“. Mezi psychology se názory různí, někteří přitakají větší zranitelnosti mladých, jiní naopak upozorňují, že se mladí dokážou více vymezit, ozvat se, chránit svoje hranice, a v neposlední řadě jsou schopni hovořit otevřeně o svých problémech.
Právě odvaha otevřeně mluvit a vymezit se představuje nový fenomén, se kterým se starší generace tolik nesetkávaly, jak zmínil také Matěj Jirsa v debatě v Dominikánské 8. Nemluvit veřejně o tom, co člověk prožívá, nesvěřovat se nikomu, patří zpravidla ke zkušenostem starší generace. U nás byla tato zkušenost navíc podpořena i panujícím komunistickým režimem. I bez něj však dřívější kultura velela, že o problémech se nemluví. Děti byly vychovány s tím, že se nefňuká. Musíš poslouchat, neodmlouvat a nesmíš si stěžovat. Tehdejší generace to jinak neuměla. Kdo byl jiný, kdo by se chtěl svěřovat, stěžovat si na svá trápení, byl citlivka, baba, ufňukánek.
Slabost jako síla
Zranitelnost bývala tradičně považována za slabost a byla pokládána do protikladu se sílou a odolností. Elita de Klerk, bývalá první dáma Jihoafrické republiky, se po smrti manžela zaměřuje na pomoc ženám a znevýhodněným dětem a také se často vyjadřuje k tématům duševního zdraví. Říká, že si musíme dovolit být zranitelní, protože zranitelnost je naše hlavní síla. Ostatně už u sv. Pavla čteme, že „v slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12,9) a o kousek dále: „vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný (2 Kor 12,10). Svoji slabost zmiňuje svatý Pavel i na dalších místech. Přál si být silný a volal k Pánu, aby ho zbavil slabosti. Bůh mu však odpověděl, že stačí milost, kterou od něj apoštol dostává. Na Pavlově příkladu vidíme, jaká síla spočívá ve slabosti. Boží milost ho činí dostatečně způsobilým k dílu, které vykonává.
Schopnost přiznat si zranitelnost člověka osvobozuje, a činí ho tím silnějším. I proto je zmíněné označování mladé generace jako sněhové vločky nevhodné. Také psycholog a psychoterapeut Daniel Wagner spatřuje v ochotě mladých lidí mluvit o svých emocích způsob, jakým se utváří svobodný prostor. Ostatně vidíme v dotčených reakcích starších generací, jak moc jim tato zkušenost chybí a jak se jí cítí ohroženy. Mylně si vyhodnocují otevřenou komunikaci o prožívání emocí jako křehkost a obtížně se vyrovnávají s tím, že mladí se dokážou vymezit proti chování, které je pro ně zraňující. Jejich neochotu snášet zbytečná příkoří nechápou, protože oni sami se takto vymezit nedokázali nebo nemohli. Dřívější společenský tlak je umlčoval, a nyní proto vyžadují, aby si i následující generace nestěžovaly a jen mlčely.
O chybějícím porozumění mezi generacemi svědčily i následné dotazy z publika. Jedna žena si povzdechla, že má doma dvě sněhové vločky, a ona proto musí být pro ně silná. Proč vlastně? Je to pro ni ale někdy těžké zvládat. Jak zaznělo i od panelistů, představa, že musí být silná, se zrodila jen v její předchozí zkušenosti. Nebylo by lepší, kdyby přiznala, že i ona má třeba své obavy, že někdy je toho na ni příliš, že také ona prožívá své emoce? Potřebují mladí doma sílu spočívající v zatnutých zubech a odhodlání vše vydržet, anebo parťáka, který jim přizná, že také někdy neví, a podělí se o vlastní trápení, bolesti, nejistoty a chvíle slabosti?
Posměch jako ukázka vlastního ohrožení
Kulturní války jsou často motivovány právě oním strachem z nového, ze ztráty zdánlivých jistot starého světa. Zvolím konkrétní příklad. Nedávno na jednom portálu, který se hlásí ke křesťanství a ke konzervativním myšlenkovým proudům, zazněly posměšky na adresu dokumentárního cyklu Příběh Švédska, kde první Švédy představovali herci s tmavou barvou kůže. Dle vyjádření švédské televize spolupracovalo na seriálu více než 300 historiků a dalších expertů. Podle posledních genetických analýz měli první obyvatelé tohoto území mnohem tmavší pleť a modré oči.
Tato úplně první populace se později smísila s dalšími skupinami. Výzkumy zdaleka neodhalily všechna zákoutí z historie osidlování Švédska, a v budoucnu se proto můžeme setkat s dalšími zajímavými poznatky. Odmítavé či dokonce výsměšné reakce na seriál ale odhalují především zranitelnost kritiků. Jako kdyby je ohrožovala pouhá představa jiné barvy kůže, než ke které se dosud upínali. Zralou reakci naopak představuje otevřenost vůči poznání, snaha dopátrat se dalších informací a hledání inspirace v dávných příbězích pro současnost.
Všichni jsme zranitelní a potřebujeme se navzájem, připomínal papež František během setkání s italskými biskupy před dvěma lety, kdy s nimi hovořil o synodálním procesu. Právě synoda má povzbuzovat naši tvořivost, radost a pokoru. Současně kritizoval neoklerikalismus, který „vzniká ze strachu a bědování nad světem, který nás už nechápe, v kterém jsou mladí lidé ztraceni, a z potřeby uplatnit a projevit vlastní vliv.“ Povzbuzoval přitom přítomné, aby brali vážně slovo „zranitelnost“ a hovořili o něm. Aby hovořili o zranitelnosti v církvi.
Sněhová vločka působením tepla roztává. Nemizí, ale mění se ve vodu přinášející život. A ni zranitelnost není slabostí, ale právě naopak silou. Přiznání křehkosti pomáhá objevovat skryté síly uvnitř, pomáhá otevřít to, co schováváme, čeho se bojíme. Zbavíme se tlaku hrát roli, a naopak získáme svobodu. Můžeme odmítnout nespravedlivé nároky, které se na nás okolí snaží klást. Pokud mladí hovoří o svých emocích, o svém trápení a bolestech, buďme za to vděčni. Otevřená komunikace pomáhá budovat mosty a vytvářet vědomí pospolitosti, toho, že se navzájem potřebujeme, že potřebujeme jeden druhého.
