Klára Kubíčková je novinářka a spisovatelka, která spolu s terapeutkou Janou Srncovou vydala v roce 2025 knihu Roztěkané. O čem kniha pojednává, vysvětluje její podtitul: Jak se žije ženám s ADHD? Titul se stal záhy po svém vydání jednou z knižních událostí uplynulého roku. Zvedá totiž téma, které bylo dosud spíše na okraji zájmu. A právě o ženách s ADHD jsme si s Klárou Kubíčkovou povídali v novém díle Příběhů bez filtru.
Klára Kubíčková vystudovala sociologii a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Více než 20 let působí jako novinářka, mimoto přednáší na Katedře žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a píše knihy. Má čtyři děti a ADHD. Trpí jím celý život, přesto jí porucha pozornosti s hyperaktivitou byla diagnostikována až ve dvaačtyřiceti letech.
Klára Kubíčková vzpomíná, že její diagnóza přišla po totálním kolapsu, úplném selhání organismu a omdlení v ordinaci lékaře. Po vyloučení infarktu a dalších akutních rizik nakonec Klára skončila v péči psychiatrů. Právě tehdy se jí někdo poprvé zeptal, zda ví, že má s velkou pravděpodobností ADHD. Dříve ji to podle jejích vlastních slov nenapadlo, a to i přesto, že dvě z jejích dětí ADHD diagnostikováno měly.
„Teď se mi ten můj život začal odvíjet před očima znovu a docházelo mi, jak to sedí. Uvědomuju si třeba, že ve třetí třídě měla naše paní učitelka takový deníček na zapomínání a dělala si do něj černé puntíky, kdykoli jste něco zapomněl. Limit byl tři zapomenutí za měsíc a já jsem měla jedenadvacet. Z toho je vlastně vidět, že jsem projevy ADHD měla už od dětství,” říká Kubíčková, jak jí zpětně dochází, že poruchou pozornosti trpěla, aniž by si toho byla dlouhá léta vědoma.
Jako důležitý faktor své poměrně pozdní diagnostiky udává dobový kontext. V 80. letech, kdy navštěvovala základní školu, se jednak pojem ADHD ještě nepoužíval a jednak byla hyperaktivita tradičně spojována spíše s chlapci. „Tehdy opravdu tu diagnózu získávali kluci, co se houpali na lustru a šíleným způsobem vyrušovali,” doplňuje.
Jako další důvod, který u dívek vede k maskování ADHD a následkem toho i pozdní diagnostice, je uváděn syndrom hodné holčičky – kulturně-historický koncept, postavený na stereotypu, že dívky jsou tradičně poslušné, pořádné, organizované, tiché a klidné. Tento tlak může u dívek s ADHD zapříčinit, že jeho projevy navenek potlačí. Následky tohoto procesu se mohou projevit až o mnoho let později – podobně jako v případě Kláry Kubíčkové.
Ta své ADHD shrnuje s nádechem bonmotu takto: „Já mám čtyři děti se třemi tatínky, takže moje vztahy úplně odráží ten chaos a tu impulzivitu, která je pro ADHD lidi běžná.” V této souvislosti je zajímavé, že dříve se za hlavní příčinu poruchy pozornosti s hyperaktivitou považovalo negativní působení primárního prostředí, v němž jedinec vyrůstal. Novější poznatky však ukazují, že důvodem je z větší části genetika. Ostatně, Klářin případ, kdy bylo nejprve diagnostikováno dítě a až dlouho poté jeho rodič, rozhodně není ojedinělý. Dokládají to četné příběhy dalších žen s ADHD, o kterých Klára Kubíčková píše ve své knize.
„Spousta žen zjistí, že má ADHD, až v důsledku hormonálních výkyvů – třeba spojených s mateřstvím nebo s perimenopauzou či menopauzou. ADHD a jeho projevy se mění také v průběhu cyklu,” líčí Kubíčková souvislost poruchy pozornosti s ženskými hormonálními procesy.
První část rozhovoru je volně k poslechu ve všech podcastových aplikacích nebo na webu podcastu Bez filtru.
Autor: Jannis Moras
