V létě jsem k svátku jako dárek dostala mimo jiné nádhernou orchidej. Takovou střední, pyšnící se velkými bílými květy i množstvím pupenů. Měla jsem z ní radost. Půl roku jsme se o ni s manželem starali, aby měla světlo, manžel zaléval, aby vzkvétala a měla se s námi dobře.
Měsíce líně plynuly a my si všimli, že i teď, když je listopad a už je nějakou dobu chladno, čile kvete. Dokonce jsme mohli pozorovat pupeny hlásající další květy. Druhá orchidej, která byla postavena hned vedle ní, vypadala ale úplně jinak – žádné květy, jen zelené stonky a listy.
Pod vlivem starostí jsme na tuto zvláštnost na pár dní zapomněli a vrátili se k tomu až v sobotu, když jsme společně uklízeli byt. Víceméně si práci dělíme na polovinu. Utírala jsem prach v ložnici, když najednou byt zaplavily emoce zděšení a okamžitě se ozval huronský smích.
Manžel na mě zavolal, ať jdu rychle za ním. Celá zvědavá jsem na parapet odložila hadřík a pospíchala do obývacího pokoje, abych zjistila, co se děje. Manžel se mě se smíchem zeptal, jestli vidím na naší krásné orchideji něco zvláštního. Zběžně jsem se na květinu nechápavě podívala a odpověděla, že vůbec. Nechtěl mě dlouho napínat a hned oznámil, že necelého půl roku jsme s láskou pěstovali umělou orchidej!
V první chvíli jsem si myslela, že si ze mě, jak to má ve zvyku, tropí žerty. „Vždyť je přece živá, podívej, jak se jí u nás dobře daří a jak se leskne!“ odvětila jsem. Vzala jsem květináč do ruky a teprve až po důkladném zkoumání jsem mu trochu zkoprnělá dala za pravdu. Dokonalejší umělou květinu jsem snad ještě neviděla! Docela mě vyděsilo, že nám oběma trvalo tak dlouho, než jsme si toho všimli. Ty detaily, barvy, ta bujnost… Neuvěřitelné. Tak věrohodné zpracování…
O čem to ale vypovídá? Na jedné straně o tom, že je opravdu obdivuhodné, jak precizně lze vytvořit repliku živé rostliny, ale na straně druhé… Je to vlastně trochu děsivé. Kult dokonalosti už zasahuje do tolika nejrůznějších oblastí. Hlavně, ať je vše vzhledově bez chyby. Trochu mi přijde, že to ukazuje pravdu o moderním světě. Co si o tom myslíte? Není té dokonalosti kolem nás až moc?
