„Bojím se islámu, bojím se lidí z Blízkého východu a jejich kultury,“ píše jedna diskutující v komentáři ke knize o poměrech na Blízkém východě. Vyjadřuje typický český postoj k muslimům – strach a obavy z neznáma. V Česku žije odhadem něco mezi 20 000 až 30 000 muslimů, tedy zhruba 0,2 % obyvatel. Vzhledem k vyostřeným pohledům běžné populace na islám se snaží žít nenápadně a zbytečně na sebe nepoutat pozornost – teoreticky by proto neměli vzbuzovat žádné obavy.
Jenže právě kvůli tomu, že většina Čechů nemá s muslimy žádné osobní zkušenosti, snáze podléhají předsudkům a ochotněji se nechávají ovlivnit protiislámskou rétorikou.
Za zlomový okamžik, od kterého se tato základní nedůvěra v neznámé přetavila v islamofobii, lze považovat útok na newyorská dvojčata 11. září 2001. Po tomto teroristickém činu nebyli v odporu proti islámu Češi osamoceni. Vlna vypjatých emocí se převalila celým západním světem.
Populističtí politici následně nabízeli vystrašeným voličům zkratky typu „co muslim, to potenciální nebezpečí“. U nás se v tom vyžíval třeba prezident Zeman, který proslul výroky: „každý muslim není terorista, ale každý terorista je muslim“ nebo „umírněný islám je protimluv“.
Zaíd Husajn, jordánský princ, který tehdy zastával funkci vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zemana tehdy označil za demagoga, populistu a politického fantastu.
Druhý výrazný bod představoval vzestup Islámského státu (IS) a uprchlická krize v letech 2015–2016. Drastická videa produkovaná fanatiky z IS nahnala hrůzu i lidem, kteří se dříve o muslimy nezajímali. Přestože se protiislámští aktivisté etabrovali již dříve, v období před touto krizí byli označováni spíše za aktivisty šířící paniku. Na sociálních sítích se proto začaly šířit nejrůznější konspirační teorie a uživatelé si utvrzovali názory stupňováním agresivní rétoriky namířené proti muslimům.
V našem prostoru se v tomto zlomovém období přesunul odpor proti muslimům do mainstreamu – v hlavní roli zjednodušování, házení všech muslimů do jednoho pytle, nerozlišování mezi jednotlivými zeměmi a politickými příčinami ozbrojených konfliktů. Vyžadováno bylo jediné: nepustit k nám ani jednoho muslima. Ve veřejném prostoru chyběl silný hlas, který by diskusi usměrnil, objasnil její souvislosti a vysvětlil rozdíl mezi islámem a islamismem. Novináři, kteří se nepodbízeli a reportovali o islámu bez emocí, byli obviňováni, že jsou fanoušky muslimů. K tomu všemu přispívala i žalostná neznalost historie, náboženství a kultury.
Nemyslíme trochu černobíle?
Vyhrocený postoj proti islámu se sice později zmírnil, respektive se prolínal s dalšími konspiračními teoriemi – především s odporem proti migrantům, na kterém sbírají body politici napříč politickým spektrem – touha podbízet se a zaujmout se však netýká jen jich. Namísto ambice vysvětlovat konflikty na mnoha místech světa v jejich spletitých složitostech se i publicisté spokojí s odkazem na islamisty, ať už se jedná o Nigérii, Súdan a další místa.
Přítomnost islamistů nelze popřít, ovšem skutečné příčiny, složité propojení aktérů a podpora bojujících stran vnějším, dokonce i evropským, zájmem, znemožňuje zjednodušené vysvětlení, že za vše může výhradně islám. O obětech na straně pokojných muslimů se vůbec nemluví, aby se zbytečně nerušilo základní černobílé schéma.
Odpor proti islámu a potažmo muslimům slouží jako katalyzátor frustrací a touhy kopnout si do cizího. Zatímco být rasistou není dobrou vizitkou – ani vůči Romům už se nedá explicitně negativně hovořit – na muslimy lze útočit bez obav. V poslední době to bylo nepřehlédnutelné u rétoriky týkající se Palestinců. S českou rozlišovací schopností byli považováni výhradně za muslimy a na jejich adresu se valilo nepřeberné množství obvinění. Drobný detail, že mezi Palestinci jsou křesťané, zapadl mezi řádky. Současně došlo k výrazné eskalaci české vstřícnosti vůči Izraeli a neústupné snahy ospravedlnit jeho excesy či válečné zločiny.
Neznalost jako výzva pro křesťany
Jelikož křesťané neměli praktickou zkušenost s věřícími muslimy, byli náchylnější k předsudkům. Přitom by jim jejich vlastní duchovní zázemí mělo poskytovat lepší schopnost rozeznat rozdíl mezi vírou v Boha a nebezpečnou ideologií. Politolog Charvát nedávno tvrdil, že „pro křesťanství je islám velkým pohanským soupeřem“. Nezpochybňuji jeho odbornost jako specialisty na politický extremismus, ale přiřazení islámu k pohanství výmluvně ilustruje specificky české tápání obhledně tohoto náboženství.
V zemích, kde mají křesťané větší zkušenost s jinými náboženstvími, se daří lépe porozumět i významu mezináboženského dialogu, který je chápán jako důležitý pilíř pro zajištění míru a soudržnosti. Víra, byť prožívaná v rámci různých náboženství, působí jako tmelící prvek a pomáhá překonávat bariéru strachu. V Česku byl živen strach z islámu též obecnou nedůvěrou k náboženství, na které se někteří dívají jako na příčinu ozbrojených konfliktů.
V zájmu samotných křesťanů je proto poukazovat na skutečný zdroj konfliktů a neparticipovat na strašení islámem, protože tím jen přispívají k mínění, že každé náboženství je špatné. Při nynější návštěvě Turecka prohlásil papež Lev XIV., že se „rádi odlišujeme od těch, kteří nevyznávají naši víru: našich pravoslavných bratrů, protestantů, židů, muslimů, věřících a nevěřících jiných náboženství. Zdá se logické, že by se každý měl starat o své vlastní záležitosti, svou vlastní rodinu nebo národní tradice v omezeném kruhu vlastní komunity. Musím vám říci, že ve světle evangelia a katolických principů je to však mylná logika.“
