Byl to obyčejný večer, kdy jsem přišla domů unavená, hladová a sama. Při večeři pro jednoho jsem si najednou uvědomila, jak moc mi chybí společnost. A právě tehdy mi došlo, že i u prázdného stolu může někdo tiše čekat – Ten, kdo se mnou chce večeřet.
Cítila jsem se rozmrzele. Přišla jsem domů z práce unavená a hladová. Doma nikdo nebyl. A jo, zapomněla jsem, že manžel má večer zkoušku s kapelou. Tak to budu zase večeřet sama, napadlo mě. Zula jsem se v předsíni a kabát pověsila na věšák. Rozsvítila jsem si v kuchyni a šla si umýt ruce. Co si dám k jídlu?
Na plotně stál hrnec se zbytkem polévky, bylo jí tak trochu na dně. To mi nebude stačit, přemýšlela jsem a automaticky zapálila hořák. Horkou polévku jsem si přelila do misky a hned se do ní pustila. První, nejhorší a úporný hlad byl zažehnán. Co teď? Tak špatně se mi vaří, když má být jídlo jen pro jednu osobu. Možná to ani neumím. Probírala jsem se zásobami v ledničce a přemýšlela, co s čím zkombinovat. Nebyla jsem si jistá, na co mám vlastně chuť.
Nakonec jsem zvolila tu nejjednodušší variantu. Ohřála jsem si bramborové noky s petrželkovým pestem, které jsem vyráběla minulý víkend. Pokrájela jsem do nich pár kousků sušených rajčat a navrch nastrouhala sýr. Do větší misky jsem natrhala pár listů salátového srdíčka, pokrájela jednu ředkvičku a přidala trochu nastrouhané mrkve. Se solí, olejem a balsamikem to byl docela důstojný salát. Když ho celý nesním, manžel ho dojí, až přijde. Večer už stejně nic jiného nechce jíst.
Prostřela jsem si v kuchyni na stole a když jsem se usadila, uvědomila jsem si, jak je mi smutno. Uvítala bych, kdybych si mohla s někým jen tak nezávazně povídat. Bylo by mi příjemné sdílet s někým radost z dobrého jídla, ale nikdo tu nebyl. Možná bych si měla pustit rádio? Nějak se mi nezdálo, že by to bylo ono. Tak jsem si alespoň vedle talíře položila noviny a u večeře si četla články. Nebylo to ideální, ale aspoň jsem si nepřipadala tak sama.
Tak nějak se asi cítí lidé, kteří žijí osaměle, napadlo mě. To tedy není nic příjemného. Dá se s tím něco dělat? Po večeři jsem odklidila nádobí do myčky, uvařila si malou konvičku čaje a odešla do pokoje. Až si vypiju čaj, pustím se do skládání prádla ze sušáku, plánovala jsem si. Převlékla jsem se do pohodlného domácího oblečení a usadila se k čaji do svého oblíbeného šedého křesla. V bytě bylo naprosté ticho, za okny tma a malá lampička u křesla vytvářela intimní kruh bezpečí. Hřála jsem si ruce o šálek s čajem a pokoušela se promyslet své nečekané pocity.
Vždycky mi připadalo důležité jíst s rodinou společně. Pokud to šlo, dbala jsem, aby bylo alespoň jednou denně jídlo na stole v době, kdy jsme k němu mohli usednout všichni. Pozorně jsem prostírala stůl a snažila se, aby každé společné jídlo bylo příjemnou událostí. Strašně mi na tom záleželo. Možná jsem tím rodinu až štvala.
Proč vlastně? Nedovedla jsem si vzpomenout na žádný konkrétní důvod. Připadala jsem si divně. Možná je to proto, že důležitým jazykem, kterým mluví moje duše, je pozornost. Potřebuji bytostně, aby mě někdo vyslechl a dal mi tím najevo, že mě má rád. A teď, když jsme doma už jen sami dva, se často stává, že se u jídla nesejdeme. Kdo by tak chtěl se mnou večeřet?
Když má mysl zformulovala tu otázku, pomalu jsem pocítila odpověď. Byl to ten biblický verš, v němž se píše, že Ježíš klepe na dveře mého srdce a chce vstoupit a večeřet se mnou. Nikdy mě to nenapadlo. On se mnou chce večeřet! Nevím, jak se to dělá – večeřet s neviditelným – ale nějak to musí jít, když on to chce. Budu to zkoušet a uvidím.
Skládala jsem suché prádlo ze sušáku a cítila jsem se daleko lépe. Je tu někdo, kdo stojí o mou společnost u večeře – a to mi opravdu lichotí.
