Hledání v oblasti víry je intelektuálně náročné, bolestivé a jde ruku v ruce se zranitelným otevřením se. Klást si otázky a kriticky přehodnocovat nabyté poznatky je pro mnoho církví kamenem úrazu. Brian McLaren, americký teolog a bývalý pastor, tak chce ve své knize Křesťanství 2.0 iniciovat hledání místa pro křesťanskou víru ve 21. století, aniž by ztratila svou věrnost evangeliu. 10 otázek, které si potřebujeme znovu položit, si nyní můžete přečíst i v českém překladu.
Českému čtenáři se do rukou dostává vůbec první titul Briana McLarena, přestože jich tento autor spojovaný s postmoderním křesťanstvím napsal už více než patnáct. Přeložit nyní právě tuto knihu působí na první pohled zvláštně – vždyť vydaná byla už roku 2010. Křesťanství 2.0 je však nepochybně stále aktuální, dokonce možná více než v době svého vzniku.
McLaren rozděluje knihu do dvou celků. V prvním (s názvem Odemknout a otevřít) zve k vykročení z pohodlnosti, zažitých představ i norem. V druhé (Vyjít na světlo a objevovat) na půdorysu zpochybněných pravd rozpracovává praktičtěji to, v čem by se mělo křesťanství měnit, aby odpovídalo na potřeby 21. století a současně zůstalo pravověrné, tedy napojené na Krista.
Kořeny v antice nebo v kristovské nauce?
Ježíš Kristus a jeho příběh je pochopitelně centrálou McLarenova uvažování. Vždyť v Kristu se ukazuje Bůh sám, a vše tak musí být vztaženo k němu. Právě proto zpochybňuje McLaren zažité omyly spojené s křesťanskou tradicí, které ovšem často vycházejí z jiných než novozákonních zdrojů.
Přednostně je to tzv. schéma o šesti čarách (ráj–pád–padlý, svět–spása–věčný život nebo věčné zatracení). Ukazuje, že takové uvažování má kořeny v antice a její kultuře, nikoli v kristovské nauce. Poutavě a zasvěceně ukazuje rozsáhlé a často devastující účinky takového pojímání víry.
„Tázání nezačíná tím, že zachováme schéma o šesti čarách a budeme na něm vylepšovat detaily, ale tím, že zpochybníme celý vzorec vyprávění,“ vysvětluje a dodává, že k obhajobě nebo zmírnění odpudivosti tohoto vzorce bylo vynaloženo spoustu energie, která by se dala zužitkovat jinde. V tom je McLaren radikální a boří celou tuto konstrukci, druhým dechem ale přichází s vlastní alternativou, dle něj bližší duchu Ježíšova učení – biblickým trojtaktem.
Neuvíznout v antickém myšlení, ale obnovit pohled na Kristovo evangelium
Biblický trojtakt je trojrozměrný příběh, který podle autora zůstává ve stínu tradičního šestitahového schématu. Sestává z biblického vyprávění: Bůh tvoří dobrý svět (příběh stvoření) a opakovaně vysvobozuje lidstvo (příběh vysvobození) a navzdory peripetiím jej vede k větší zralosti (příběh formování). McLaren hovoří o stvoření jako výšce, osvobození jako délce a království pokoje jako hloubce. K tomuto trojktaktu dochází poté, co v úvodu vyzývá k hledání nových způsobů, jak věřit v podmínkách současného světa.
Klást si otázky a kriticky přehodnocovat je pro mnohé kamenem úrazu. Desítka otázek, které knihu provázejí a jejichž zodpovídání může mít proměňující charakter, jsou ve skutečnosti formálně dost jednoduché. Autor tak mimoděk naznačuje, že otázky nemusí být neuvěřitelně složité, a díky tomu může každý začít s jejich kladením. Ta pravá náročnost přichází až s poctivým hledáním odpovědí. Cílem mu je „lepší svět, ve kterém se čím dál víc uskutečňuje Boží vůle“.
Jsme připraveni klást si znovu otázky?
V sílícím čase válečných hrozeb a zintenzivňujících kulturních válek se McLarenova kniha jeví jako bezodkladný úkol pro každé církevní společenství. Jak píše Pavel Hošek v úvodu, „otázky jsou znepokojivé, ale zároveň v mnoha ohledech osvobozující“. McLaren má vizionářský pohled do budoucna, a přitom je hluboce konzervativní (s čímž by ale jeho četní kritikové nesouhlasili) – vždyť oprašuje smysl evangelia i Ježíšova poselství a zdůrazňuje, že celou Bibli musíme číst ze zorného úhlu Ježíše jako vtěleného Boha.
Díky tomuto propojení by se dalo podle nejnovější knihy Tears of Things (2025) Richarda Rohra McLarena považovat za proroka. Tím je podle Rohra ten, kdo se snaží říkat celou pravdu, ale není věštcem; jeho řeč není jen zajímavá, ale nutná; ten, kdo žije na hraně uvnitř církve: je s ní plně spojený, ale zároveň si udržuje nadhled.
Ať už McLarena považujeme za proroka, nebo ne, ve svém díle nám ukazuje hlubokou vnitřní znalost církve. Když hovoří o křesťanství, mluví o něm vždy jako o celku, nikdy selektivně nebo izolovaně. Se všemi McLarenovými postřehy nemusí všichni křesťané souhlasit, ale ti, kdo to myslí vážně, by je rozhodně měli rozvážit.
