Na konci konference jsem byla vyčerpaná a měla pocit, že už ze mě žádná hluboká modlitba nevypadne. Jenže pak přišla chvíle, kdy jsem si myslela, že mluvím páté přes deváté – a nakonec z toho vylezlo přesně to, co někdo potřeboval slyšet. A já zůstala v úžasu. Ne nad sebou. Ale nad Bohem, který si i v mé únavě dělá, co chce.
Konference končila. Všechno už bylo řečeno, všechno vykonáno. Všechny přednášky i semináře proběhly, občerstvení bylo zkonzumováno, dárky na památku rozdány, písně zazpívány. Kromě té poslední. Právě skončily i závěrečné modlitby za lidi oslovené odpolední přednáškou. Zbývalo už jen dohrát závěrečnou píseň, pronést pár vět na rozloučenou a vyjádřit přání setkat se zase za rok. Hotovo.
Cítila jsem únavu a zároveň rozpumpovaný adrenalin. Tolik rozhovorů, tolik známých i nových tváří, spousta slov a emocí – prostě konference pro ženy. Stála jsem vpředu vedle Dáši, která měla akci ukončit. Už nemělo jít o žádné velké proslovy.
Koukla jsem na ni a všimla si, jak vyčerpaně vypadá. Bylo mi jí líto. Kapela hrála ještě jednu sloku a tak jsem Dášu objala a nabídla jí, že jí požehnám. Přikývla. Začala jsem se modlit. Sama sobě jsem naslouchala a slova se ze mě řinula jako vodopád:
„Ať je Bůh tvou kávou, tvou čokoládou, voňavou pěnou do koupele a vším občerstvujícím, co si umíš představit. On ti dává sílu, chce tě osvěžit, tak se soustřeď na ducha, který to všechno působí…“
Mluvila jsem a v duchu si říkala, že asi strašně žvaním. Zakrátko jsem skončila a zhodnotila si, že už jsem taky unavená. Neměla bych dál švitořit, měla bych se co nejdřív rozloučit a jít domů.
Jenže Dáša si mě přitáhla k sobě a šeptla mi do ucha. V tom hluku posledního refrénu jsem jí sotva rozuměla.
„Víš co? Já jsem byla už v poledne úplně vyřízená. Cítila jsem se totálně hotová a prosila jsem Boha, aby mi pomohl najít nějakou čokoládu, že by mě posílila. Nemohla jsem totiž mezi vším tím občerstvením žádnou najít. A měla jsem dojem, že mi řekl: Já jsem tvá čokoláda.“
Strnula jsem. „Cože?“
„No, jen abys věděla, jak jsi přesná. Jsi moje potvrzení,“ zkonstatovala Dáša a odebrala se na pódium, aby ukončila konferenci.
Já jsem seděla v první řadě a příliš nevnímala jásající okolí. Fakt se mě to dotklo. Považovala jsem svou modlitbu za pouhý rozjařený výron slov. Zdálo se mi, že kvůli únavě už nic duchovního nevypovím.
Ale ono přece.
Duch použil slova mých úst k potvrzení něčeho, o čem jsem neměla ani tušení. Kdyby mi Dáša neřekla, co předtím s Bohem prožila, možná bych měla cukání se jí omluvit. Sama sobě jsem nevěřila. Pokoušela jsem se vyznat ve svých emocích. Co to vlastně prožívám?
Možná rozeznávám stud – protože jsem se modlila trochu rozpustile, ale zároveň jsem ani nepočítala s Boží spoluúčastí. A to bych přece měla. Něco podobného se mi nestalo poprvé. Často se mi stalo, že si lidé pamatovali některé mé věty jako slova od Boha, jako poselství z nebe, ačkoli já sama jsem netušila, že se dotýkám něčeho důležitého.
A možná je to tak správně. Protože takhle aspoň nemám na co být pyšná. Bůh mluví skrze mě – a já to nevím. Zároveň jsem ale ohromená, že to Bůh už zase udělal. A že mi to dal poznat vlastně hned.
Odcházela jsem z té akce unavená a přemožená. A musela jsem se pořád usmívat.
„Tak jsme to spolu zvládli,“ špitla jsem tak nějak neurčitě do prostoru a hledala na ramínkách kabát.
