V různých oblastech života jsme zvyklí na určitou hodnotu a kvalitu. Ten, kdo dává přednost tzv. rychlé módě a levným výrobkům z čínských e-shopů, tím nepomáhá ani životnímu prostředí, ani sám sobě. Dříve, než mu věc začne sloužit, se rozpadne. Jak je to ale s našimi požadavky na hodnotu a „kvalitu“ náboženských společností a komunit?
My, kteří už žijeme v církvích, a vy, kteří o tom třeba uvažujete: Na co se orientujete a co je pro vás nepřijatelné? A existují vůbec kritéria, pomyslné červené hranice, které bychom nikdy nepřestoupili, a raději se poohlédneme po církvi nebo církevní komunitě, kde si nebudeme připadat tak cize? Mám za to, že taková kritéria existují.
Prvním kritériem, kdy by měl člověk zbystřit a ozvat se, je klerikalismus a z něj plynoucí způsoby jednání s lidmi, klerikální podoba liturgie a udílení svátostí a klerikální přístup k řešení problémů výlučně shora, jedním člověkem. Vrchol duchovní moci, říkalo mnoho světců, teologů a naposledy papež František, spočívá ve službě.
Ve službě druhým vám nejsou klerikální způsoby k ničemu. Ježíš i apoštol Pavel zdůrazňovali, že nikdo se nemá povyšovat nad druhého jen proto, že byl k nějaké službě povolán. Neplynou mu z toho žádné časné, světské výhody ani zvláštní práva. Pokud se v určité komunitě jeden či více lidí chovají klerikálně tak, jako by jim tam všechno patřilo, o všem rozhodují, všechny posuzují a všem dávají nevyžádané rady, není to společenství, jemuž by člověk měl svěřit svůj život, nebo dokonce život svých dětí.
Za druhé, ačkoliv náboženská společenství napříč kulturami přitahují podle statistik také řadu podivínů a lidí, kteří v něm hledají to, co jim může poskytnout jen dobrá psychiatrická a terapeutická pomoc, je podstatné, aby dané společenství mělo docela normální, civilní podobu. Všechny sektářské extrémy, kdy se kladou důrazy tu na zvláštní druhy zasvěcení, na obřady, na „tajemné“ čtení a výklady Bible, rezonují obvykle jen v těch, kteří tyhle extrémy vyhledávají a praktikují i ve svém všednodenním, mimokostelním životě.
Dobrým lakmusovým papírkem zdravého a otevřeného společenství jsou členové různého věku, sociálních skupin, pohlaví a stylů života. Do farnosti a sboru patří rodiny s dětmi, single lidé, hledající teenageři, životní partneři i lidé s pokaženými partnerskými vztahy, lidé stárnoucí i lidé v poslední fázi života. Pokud někde takové pestré společenství najdete, vězte, že jste na dobrém místě.
A za třetí, jedním z klíčových kritérií trvale udržitelného křesťanského života, který se nepotřebuje vyřádit jen ve folklórním pojetí tradice, vnějších rituálů a různých forem klerikalismu, je to, co papež František nazval nulovou tolerancí ke zneužívání. Podoby takového zneužívání známe všichni. Jde o zneužívání sexuální, duchovní, mocenské. Jde o provázání duchovní moci s mocí politickou. Pokud přijdeme mezi křesťany, kde najdeme nadprůměrnou míru tolerance ke zneužívání a k těm, kteří zneužívají druhé, mějme se na pozoru.
Ježíš a církve napříč dějinami nemluví o potřebě spravedlnosti a o „maličkých, jimž patří nebeské království“ jen tak do větru. V kostelních lavicích i ve společné službě a práci spolu žijí hříšníci. O tom není sporu. Úplně jiná věc je však to, když některá komunita poskytuje krytí těm, kteří se na nějakém zneužívání a násilí podílejí, propagují ho nebo se k němu staví netečně. Atmosféru této rezignace poznáte minutu po tom, co vejdete do kostela. A ani tady byste se neměli zdržovat.
Kam tedy jít? Přece tam, kde s vámi křesťané jednají jako s člověkem, kterého na rozdíl od člověka Bůh bezpodmínečně miluje, podporuje a pomáhá mu.
