„Majetek je nepodstatný, střecha nad hlavou je základním právem,“ četl jsem před časem v jakémsi článku, jehož název ani autora si už nepamatuji. Ani ho vlastně necituji, jen zmiňuji myšlenku, která mi uvízla v hlavě. Myšlenku, která se stále dokola objevuje v debatách o bezdomovectví, o sociálním vyloučení, o chudobě a podobně. Myšlenku, kterou považuji za dětinsky naivní a ve své podstatě docela nebezpečnou. Ve své nejostřejší podobě si zahrává i s představou vyvlastnění bytů v soukromém vlastnictví, ve kterých není nikdo přihlášený k trvalému pobytu.
Mluvil jsem s řadou pamětníků zaměstnaných za První republiky ve Zlíně u Tomáše Bati. Překvapilo mě, s jakou úctou a respektem o něm mluvili. Ano, přiznávali, že dovedl být tvrdý, že měl vysoké nároky, že vyžadoval dochvilnost, kvalitní a svědomitou práci, dobré výsledky. Ti lidé to ale oceňovali. Mnozí vzpomínali, že je Baťa vlastně přinutil studovat, zvyšovat si kvalifikaci, že díky němu pak leccos uměli a s lecčím se v životě dokázali vypořádat.
Velmi také oceňovali, jak se Baťa postaral o jejich bydlení a jak jim pomáhal v běžném životě. Jistě, mluvili i o některých ze svých spolupracovníků, které Baťa vyhodil na ulici, přidávali k tomu ale nepěkné poznámky o jejich pracovní morálce. Říkám, co jsem slyšel od pamětníků – neumím zhodnotit pravdivost jejich výpovědí, sám tu dobu nepamatuji. V tom, co říkali, se ale podivuhodně shodovali. Baťa mi proto zůstal v paměti jako člověk, který uměl svůj majetek využívat k prospěchu dalších lidí.
Byl to ovšem člověk konzervativní; pokud jde o mravnost, držel se osvědčených zásad, i když v oblasti technologií bez váhání zkoušel všechno nové, co vypadalo rozumně. A tady se už mohu přesunout do současnosti. Zatímco Baťu, jak jsem už pověděl, nepamatuji, znám řadu velmi bohatých lidí současnosti, kteří také dovedou se svým majetkem dobře hospodařit. Myslím teď zvlášť na ty, kteří už svoji aktivní profesní dráhu uzavřeli a nabytého majetku využívají čistě ve prospěch ostatních lidí. Rozdávají ho, podporují rozumné projekty, pomáhají lidem, kdekoli to vede k jejich skutečnému prospěchu.
Protože takové lidi znám a znám i jejich konzervativní nastavení, vadí mi výroky jako například jeden z článku Libuše Rudinské z šestistého padesátého druhého čísla časopisu Nový prostor: „Čím je společnost liberálnější a humanističtější, tím víc se objevují konzervativní a misantropické postoje.“
Liberální znamená humanistické? A konzervativní misantropické, tedy zaměřené proti lidem? Mně se to zdá být spíš naopak. Zatímco lidé, o kterých jsem mluvil, rozdávají peníze, které vlastní aktivitou vydělali, podporují vlastně druhé lidi svými vlastními schopnostmi a dovednostmi, lidé liberálně orientovaní mají vesměs snahu rozdávat majetek jiných. Nechci se teď nikoho dotknout neprávem, nepochybně existují liberálně smýšlející lidé i mezi těmi, kteří si dokázali na pomoc druhým sami vydělat, já sám jsem to ale většinou potkával jinak. Často jsem viděl krásné myšlenky i ochotu investovat do druhých, jen tu investici museli podpořit svou prací jiní, často nedobrovolně (což se týká například i státní podpory, která plyne z daní).
Potřeba získat prostředky na rozvoj vlastních lidumilných nápadů vede až k myšlence zrušení soukromého vlastnictví. Ve jménu práv na kdeco, i když je nutno přiznat, že tady většinou figurují opravdu základní potřeby lidského bytí. „Majetek je nepodstatný, střecha nad hlavou je základním právem,“ začínal jsem tuto úvahu. Ve chvíli, kdy majetek, respektive vlastnictví majetku prohlásíme za nepodstatné, začne se nám hospodaření pomalu hroutit. A doplatí na to především ti nejzranitelnější, viděli jsme to v praxi mnohokrát. Neprojeví se to hned, jednou ale přijde nutný pád, protože zdroje vyschnou. Proto padl minulý režim.
Podobně je to s pojetím práva jako nároku, byť by šlo o základní lidské potřeby. Prohlásit střechu nad hlavou za základní lidské právo vyžaduje přinutit některé věnovat svůj čas, síly i prostředky ve prospěch těch, kterým se prostě nechce. Jistě, jsou tu také ti, kteří nemohou, ale i pomoc těmto lidem musí být dobrovolná. Vynucené milosrdenství nadělá víc škody než užitku a ve svém důsledku společnost rozloží.
Apoštol proto radí: „Kdo kradl, ať už nekrade,“ (a tady bychom mohli vnímat i případy těch, kdo chtějí rozdávat cizí majetek bez vnitřního souhlasu jeho majitelů), „ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ A jinde: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Je klíčově důležité pamatovat na druhé a na jejich potřeby. Měl bych ale pomáhat prostředky, které mi patří, nebo těmi, které jsem pro dobrou věc získal jako dobrovolný dar.
Za Rádio 7: Petr Raus
