Takhle mi to tenkrát před těmi čtyřmi roky říkal. Řekli jsme si to. A já mu to teda věřím. No a když jsem teď měla na mále, tak jsem si říkala, že už za ním jdu. A že by mi to ani nevadilo, kdyby už to přišlo. Že by tam na mě Milan fakt čekal. Ale asi mě tam teda ještě nechtěl, nebo nechtěli. Tak jsem se z toho zase probrala. Asi je teda ještě brzo.
Marie se mi dívá přímo do očí. Ale taky ještě někam kousek za mě. Jako by tam někdo někde stál a usmíval se na ni. Její oči se taky malinko usmívají. Přináší plachou otázku i tichou odpověď. Jak často jsem překvapeným svědkem téhle víry. Víry, co hory bolesti přenáší. Víry, co sama na horu proměnění vystupuje. Proměňuje prázdnotu duté smrti v naději na příští shledání. Tolik nevěřících lidí takto věří. Nenápadně, beze slov a viditelných vyznání. V koutku duše, v pokojíku srdce jim svítí plamínek naděje, že za smrtí se dají otevřít dveře a že za nimi čeká Milan, maminka i malý Toník. A mnoho dalších blízkých i vzdálených.
Ale pozor, copak je tohle za víru? Je to ta pravá? Nebo levá? Jistě, také víru můžeme měřit a vážit. Můžeme ji známkovat a rozsuzovat. A mně se to někdy děje. Až příliš často se mi to děje. Jako člověku i jako kaplanovi. Oznámkovat a zařadit, rozsoudit a vyhodnotit. Takováhle víra v úzkých, až když mi teče do bot, takováhle z nouze ctnost, počítá se to vůbec? „I ďábel přece věří, že Bůh jest.“ To prostě nemůže stačit! Bůh ví, proč se tímhle vlastně zabývám. Proč tohle nosím v hlavě. Proč i ve víře potřebuju sbírat (a bohužel někdy také druhým odnímat) bodový zisk.
Mívám a míváme často dost jasno v tom, kdo jak na tom je. Měření a vážení, porovnávání a soutěž. Co je dobrý život, a co ne. Co je zdravá víra, a co jen nějaké nezávazné povrchní koketování s duchovnem. Co je úspěch, co má smysl, jaká je Boží vůle. Posuzujeme a vyhodnocujeme a pak se porovnáváme. Jako bychom se kvali- fikovali na prestižní běh, závod, zimní a letní olympiádu v žití. A přitom se ty naše závody netýkají jen profláklých oblastí, jako jsou peníze nebo společenské postavení. Významným měřítkem úspěchu je stále víc také pocit osobního štěstí. Cítit se šťastný, v pohodě, vnitřně vyrovnaný, být spokojený sám se sebou – to je norma, to se cení. Být v nepohodě, zažívat bolest, smutek, únavu nebo obavy – to se nechce, s tím je rychle třeba něco udělat.
Domnívám se, že u Ježíše je tomu jinak. Kdykoliv někdo vyrukoval s měře- ním a vážením, všechno to obvykle zpřevracel vzhůru nohama. Bohatí nemají ve skutečnosti nic, hladoví budou nasyceni, prostí jsou vlastně urození, opravdu živí jen ti, kteří umírají a zemřou. A víra? Ta se nepozná drobnohledem duchovně zdatných a zorientovaných. Víru poznáš ve tváři, v dotyku, v hlase, na cestách a v setkáních. V konkrétních činech.
Pravou víru poznáš v lidskosti. „Uplatňuje se láskou.“ Nikoliv pocitem štěstí, nikoliv zaskórováním na škále vnitřní harmonie, nikoliv mírou sebepoznání ani stupněm seberozvoje. Pravá víra je tajemstvím. Dává se vidět všude a nikde. Přichází ke slovu nečekaně, potkává se s námi na nepravděpodobných místech. Třeba ve špitále, když už nezbývá vlastně skoro nic. Když už si s posledními nádechy jen malinko něco přejeme. Když už třeba jen v duchu prosíme, ať ta převeliká námaha skončí. Když už se bližním u našeho lůžka koukáme do očí a přes rameno – někam kamsi. Stejně jako se na mě, okolo mě a se mnou nedávno dívala paní Marie. S křehounkou nadějí, že tam někde na nás někdo snad opravdu čeká. Že ta bezedná jáma jménem smrt je spíš chodbou, kterou se dá projít. Že doma je doma a my se tam nakonec zase všichni sejdeme. A já věřím, že Marie viděla dobře.
Až budu ležet na jejím místě, přeju si mít taky takový zrak.
Autor je nemocniční kaplan
Autor: Matěj Hájek
Zdroj: Časopis Brána
