Dokument Reida Davenporta Právo nezemřít nesleduje asistovanou smrt jako izolované osobní rozhodnutí, ale jako otázku zasazenou do konkrétních životních podmínek. Na příbězích lidí s postižením ukazuje, jak se do úvah o konci života promítají bolest, závislost na péči, ekonomická nejistota i to, jakou hodnotu společnost těmto životům přisuzuje.
Americký dokumentarista Reid Davenport pátrá po osudu Elizabeth Bouvia, mladé dívky, která se v roce 1983 pokoušela přesvědčit americké soudy, aby jí dovolily zemřít. Bouvia se narodila s dětskou mozkovou obrnou. Její stav se v průběhu dospívání zhoršoval, navíc se přidaly i další nepříznivé události v jejím osobním životě. Dívka chtěla vyhladovět, a dožadovala se proto, aby jí lékaři nepodávali proti její vůli výživu. Soud tehdy její žalobu zamítl.
Režisér, který trpí stejně jako Bouvia dětskou mozkovou obrnou, se ve své tvorbě soustředí na podmínky života lidí s postižením. Chtěl proto vědět více o důvodech, pro které Bouvia usilovala o konec života. Vypátral její dvě sestry, se kterými vede rozhovory o Elizabeth, o jejich snech a také o zklamáních. Elizabeth toužila po co největší míře samostatnosti a bolestivě ji zasáhli všichni, kdo jí říkali, že stejně nikdy nebude moci vykonávat její vysněnou sociální práci.
Čím dál větší dostupnost eutanazie
Davenport se zabývá i dalšími případy, a to zvláště v souvislosti s kanadskou legislativou, známou jako MAID (Medical Assistance in Dying – lékařská pomoc při umírání). Od roku 2016 zde mohou lidé v terminálním stádiu onemocnění požádat o ukončení života. Novela zákona nabídla v roce 2021 tuto možnost i lidem trpícím vážným onemocněním, které jim působí nesnesitelné obtíže. Nemusí však už být v konečném stádiu života.
Zastánci zákona tvrdili, že se jedná o nabídku zvolit si klidnou smrt, pokud člověk dospěje k závěru, že je jeho situace již nesnesitelná, i když objektivně není blízko smrti. Právě tuto skutečnost považuje Davenport za mimořádně problematickou a dokumentuje svoje pochybnosti konkrétními osudy. Říká, že není kategorickým odmítačem eutanázie, za riziko však považuje rozšiřování její dostupnosti.
Jeden z protagonistů Michal Kaliszan trpí od dětství spinální svalovou atrofií. I když je schopný částečně pracovat, potřebuje celodenní asistenci. Po smrti mámy – o tátu přišel kvůli rakovině už před lety – si nemohl dovolit platit péči, díky které by mohl dál bydlet sám. Umístění do zařízení dlouhodobé péče se obával natolik, že požádal o MAID, i když sám přiznává, že zemřít nechtěl, jen to viděl jako přijatelnější variantu. Naštěstí se vyřizování jeho žádosti protáhlo a v mezidobí se mu podařilo získat sociální podporu zabezpečující jeho další samostatné bydlení.
Ošidnost argumentace ohledně vnímání bolesti a kvality bytí
Rozpaky budí také případ čtrnáctileté Jeriky Bolen z Wisconsinu, které život komplikuje spinální svalová atrofie. Jerika se pohybovala na vozíku a používala dýchací pomůcky. Na životě však nebyla bezprostředně ohrožena a mohla žít do dospělosti. Rozhodla se však zemřít, tedy ukončit podporu dýchání. Její přátelé ji podporovali v jejím rozhodnutí a uspořádali pro ni ples s názvem „Poslední tanec“.
Jerika v jednom článku mluvila o tom, že po smrti nebude mít už žádné bolesti a nebude žít tento strašně mizerný život. V rozhodnutí ji podpořila i její matka, která mluvila o tom, jak moc ji miluje, a proto nechce, aby dcera dále trpěla. Režisér však pochybuje o skutečné svobodě rozhodnutí. Jerika byla totiž až příliš obklopena lidmi, kteří si mysleli, že smrt je pro ni lepší varianta. Davenport k tomu dodává: „Nikomu, natož dítěti, by nemělo být říkáno, že ukončení života je obdivuhodným rozhodnutím.“
Davenport, který sám žije s handicapem, ve filmu rozkrývá, jak ošidná může být argumentace postavená na vnímání bolesti a kvality bytí. Je život lidí s postižením skutečně méně kvalitním, anebo se jen stát vyhýbá tomu, aby jim zajistil vyšší kvalitu života? V liberální společnosti orientované na výkon a úspěch hrozí, že se na asistovanou smrt začne pohlížet jako na řešení, které přinese významné úspory ve zdravotnictví. Režisér se považuje za šťastného člověka, vystudoval vysokou školu, má přítelkyni, může natáčet dokumentární filmy (úspěch slavil už s předchozím filmem I Didn’t See You There – Neviděl jsem tě tam). Uvědomuje si, že situace lidí s postižením bývá složitá kvůli sociální situaci, jak je to ostatně vidět i u Michala Kaliszana. Matka Jeriky Bolen byla samoživitelka.
Lidé s postižením se mnohdy obávají, že budou přítěží pro své okolí. Pomoc ze strany státu bývá limitována. V Kanadě jeden kritik zákona drží v ruce transparent s nápisem „asistovaná sebevražda: nejlevnější zdravotní péče na světě“. Davenport na základě osobní zkušenosti vznáší apelativní dotaz, zda může být rozhodnutí pro ukončení života skutečně považováno za svobodné. Obává se, že vlády nabízejí lidem možnost ukončit život jako výhodu, ve skutečnosti však uhýbají před svou odpovědností vůči občanům.
