Někdy to vypadá, jako by na povinnosti stál a padal celý svět. Jenže jsou chvíle, kdy je pomoc člověku v nesnázích důležitější než zpožděná tramvaj nebo zastavený provoz. Žádná povinnost nestojí za to, abychom odmítli pomoc tomu, kdo ji potřebuje, pokud tím neohrozíme ostatní.
Rád bych na příhodě kardinála Carla Marii Martiniho ukázal jednu ze slepých uliček církve. Dodnes, a to dokonce šedesát let po Druhém vatikánském koncilu, se někteří katolíci domnívají, že římskokatolická církev má být garantem toho, čemu se dnes říká konzervativní hodnoty. Ty jsou v jádru chápány jako to, co se na rozdíl od dynamicky se měnícího světa nemění a je trvalé. Takové chápání hodnot určuje též normy lidského jednání, v nichž povinnost dost často dominuje nad lidskostí.
Už prvotní církev si sama musela ujasnit Ježíšovo učení, jehož jádrem je přesvědčení, že láska je dovršením zákona (povinnosti) a že lidskost je bodem, z něhož by mělo vycházet všechno naše jednání.
Mladý Martini měl ve škole štěstí na učitele. Chodil na jezuitské gymnázium v Turíně a byl tam šťastný. Jeho spolužáci vzpomínali, že se občas opozdil s příchodem do školy. I já si pamatuji, že na základní škole se pozdní příchod do třídy rovnal v podstatě konci světa, a učitel ho byl schopen řešit s rodiči celé hodiny. Důvod, proč se ale Martini tu a tam opozdil, nespočíval v tom, že by třeba zaspal, i když i to je zcela normální a omluvitelné.
Stávalo se mu, že cestou do školy potkal spolužáka, který byl velký introvert a navíc dost plachý, a tak mu ranní shon desítek a stovek jeho spolužáků nedělal dobře. Šel proto pomalu, zastavoval se, schovával. A byl to Martini, kdo ho doprovodil do školy tak, aby mu to bylo příjemné.
Lidskost nad povinnost
Jenže Martini nezažíval to, co mnozí z nás – poznámky za pozdní příchod nebo nekonečné litanie vyučujícího. Když vysvětlil, proč přišel pozdě, využil toho jeho učitel, aby ukázal, že Martini udělal dobře a že pravda a lidskost, a tedy i láska, stojí na jeho straně. Žádná povinnost, pokud jejím opomenutím neohrozíme ostatní, nestojí za to, abychom odmítli pomoc tomu, kdo ji potřebuje, i když si o ni neumí říct.
Někdy to totiž vypadá, jako by na splnění povinnosti stál a padal celý svět. Že když se věci nedělají tak, „jak se mají dělat“, způsobí to ve vesmíru nějakou katastrofickou událost. Naprostá většina z nás ale nemá na starosti start raket na oběžnou dráhu Země. A i ti, kteří mají na starosti třeba hromadnou dopravu nebo provoz, jehož zastavení může přinést vážné důsledky, se občas dostanou do situace, kdy je pomoc člověku v nesnázích nesouměřitelně důležitější než to, že bude mít tramvaj zpoždění nebo se zastaví výrobní pás.
Troufám si říct, že právě na miliónech malých zpoždění, za nimiž stojí čas, který věnujeme druhému, stojí rovnováha tohoto světa a systému, v němž žijeme. Strojová přesnost sice dokáže být fascinující, ale brzy omrzí právě proto, že v ní chybí láska, lidskost a něha.
Odvolávat se na církev, na její tradici a takzvaně konzervativní hodnoty, když bych rád, aby se společnost vrátila o sto a více let zpátky, kdy prý bylo „ještě všechno normální“, je v zásadním rozporu s tím, čím církev má být. Církev tu není od toho, aby říkala, jak mají vypadat společenská zřízení, ač sama principiálně podporuje demokracii jako nejlepší podobu správy společnosti. Není tu ani od toho, aby ukazovala, ve které epoše lidstva to bylo nejlepší. Není tu ani od toho, aby povzbuzovala lidi, aby se upracovali k smrti a upřednostnili povinnost nad láskou.
Je tu proto, aby v každé době jiným jazykem, jinými symboly a nově ukazovala na toho, kdo se nemění a je stálý. Na Boha, jehož „křestní jméno“ je Láska a „příjmení“ Milosrdenství. Zpozdit se nebo něco opomenout proto, abychom prokázali druhému lidskost, je naplněním toho, co od nás Ježíš žádá. Jediný, kdo neměl v dějinách zpoždění, byl Ježíš, který přišel na svět jako Boží slovo. My, lidé, si na rozdíl od něj zpoždění dovolit můžeme.
