Jedním z nejvážnějších civilizačních problémů, který se nevyhýbá žádné zemi, je obezita. Určitou mírou nadváhy trpí v Česku 60 % obyvatel a bohužel také asi pětina dětí a dospívajících. Situace v této oblasti je vážná, existují však odborné organizace, společenství i jednotlivci, kteří hledají způsoby, jak lidem s obezitou pomoci a jak pomoci těm, kteří mají problém s obézními.
Nespočítal bych, kolikrát jsem slyšel řeči na adresu „katolických prelátů“, že jsou tlustí, že sotva chodí. I jako celoživotně sportující člověk si jsem jist, že i tito pastýři, kteří trpí nadváhou, jí trpí z úplně stejných důvodů jako kdokoliv jiný – mají moc práce, jsou ve stresu, zajídají těžkosti, nemají dobré návyky, mají málo pohybu, upřednostňují jiné věci, jsou nemocní nebo to zkrátka vzdali. Jistěže je divné, když náruživý kuřák nebo jedlík káže lidem o potřebě silné vůle nebo askezi. Jenže většina lidí v duchovenském povolání, kteří mají zdravý rozum a svoji službu dělají ještě rádi, se o slabosti druhých zajímá jen tehdy, pokud jim může nějak účinně pomoct.
Papež František mnohokrát opakoval, že jediný způsob, jak se dívat na druhého člověka shora, je ten, když se mu snažíme pomoci vstát. Je úplně jedno, proč je někdo obézní. Každý obvykle ví, proč jeho tělo vypadá právě takto, a pokud chce pomoc, ví, kam se obrátit. Váha, výška ani míra obratnosti druhých lidí mi nepřísluší soudit. Moje názory na cizí tělo nemají žádnou váhu a nijak nedefinují hodnotu daného člověka. Jinými slovy: do toho, jak druhý vypadá a jak žije, pokud tím nenabourává moji svobodu a můj životní prostor, mi nic není.
A teď k těm projektům. Jeden ze zajímavých, který sleduji a který má řadu zahraničních alternativ, je projekt Moje tělo je moje. Jeho zakladatelka Ridina Ahmedová se se svým týmem snaží edukovat veřejnost, a to dospívající i dospělé, aby se ani vůči lidem s nadváhou nevzdávali empatie a nepovažovali každého tlustého člověka za lenocha se slabou vůlí a sebevražednými stravovacími návyky.
Projekt Moje tělo je moje shromáždil řadu svědectví žen a mužů, kteří ví, co je to posměch za to, jak vypadají. Je smutné poslouchat vyprávění o tom, jak lidé už v dětství zažívali šikanu za svoji jinakost a jak byli tlačeni do toho, aby vypadali, jak se „prý sluší a patří“. Málokterý hejtr se bohužel zajímá o to, co obézní člověk dělá, co umí, v čem je dobrý, jaké má vzdělání, schopnosti, talenty a dary. Odsoudit druhého jen kvůli tomu, jak vypadá, je snad proti všem etickým pravidlům, která nám přinášejí velká světová náboženství i myšlenkové proudy nejlepších lidí naší civilizace.
Těžko si představit třeba Buddhu, jak odmítá hovořit s někým, kdo je obézní. Je nemyslitelné utvořit si obraz Ježíše, který odmítne uzdravit někoho, kdo se přejídá. Není snadné si představit třeba Alberta Einsteina, Dorothy Day nebo Matku Terezu posuzující lidi podle toho, jestli mají nějaké to kilo navíc. Člověk, který se ve svém životě zabývá skutečně důležitými a velkými věcmi, se na lidi nikdy nedívá skrze to, jak vypadají.
Výsměch obézním i bagatelizace obezity k ničemu nevedou a jen ztěžují už tak náročné prostředí, v němž každý z nás hledá místo pod sluncem a své štěstí. Obezita tím, že je tak viditelná, některé lidi dráždí. Někoho dokonce dráždí i obézní člověk, který se rozhodl zařadit do své cesty k lepší váze pohyb a sport, a tak chodí do posilovny, cvičí, jezdí na kole nebo běhá.
Je zvláštní, že je stejně tak nedráždí hloupost, agresivita a různé druhý násilí, jimiž i naše společnost dost trpí. Jestli někomu nepřekonatelným způsobem vadí to, jak druzí vypadají, měl by se – v duchovním i duševním ohledu – zaměřit prvně na sebe. I on je jiný, i on má nějaký svůj hendikep. Jiné cesty není.
