Při dosažení věku 75 let má každý biskup podat rezignaci – a tento rok tak učinil i Václav Malý. Papež Lev XIV. ji přijal přesně v den jeho narozenin. Završila se tak více než tři desetiletí dlouhá kapitola služby, která nesla výraznou stopu osobní odvahy, občanské angažovanosti a tichého, ale důsledného svědectví ve veřejném prostoru.
Jak se cítíš v nové roli emeritního biskupa? Vnímáš více svobody a času pro sebe? Jaké máš plány do budoucna?
Novou cestu teprve hledám, protože i když už jsem se některých úředních povinností zbavil, stále toho mám na práci dost. Chtěl bych postupně ustupovat do pozadí, protože si myslím, že člověk musí být dostatečně sebekritický. To neznamená, že se stáhnu úplně a že o mně nebude nikdo vědět – jen bych nechtěl být v té pozici, že budu ke všemu a do všeho mluvit.
Povzbuzoval jsi ostatní, aby byli aktivní a vyjadřovali se veřejně. Zůstaneš tedy působit ve veřejném prostoru?
Budu se vyjadřovat, ale nechtěl bych sklouznout k tomu, že budu nevrlým starcem, který bude vidět všechno černobíle a bude opakovat: Jó, za našich časů to bylo jiné a teď ten svět je takový nebo onaký. Chci mít dobrou sebekontrolu.
To je dobrá zpráva. Pro mnoho lidí, kteří aktivně prožili ve veřejné sféře kus života, je velkým pokušením představa, co všechno je ten život naučil, že mají mnoho zkušeností a mají co předat ostatním. Ve skutečnosti ale přestávají rozumět současnosti, bojí se nových věcí, ztrácejí důvěru k dění ve světě.
S tím naprosto souhlasím.
S pádem komunistického režimu se pro církev otevřely možnosti, o kterých mohla do té doby jen snít. Jak hodnotíš jejich využití a co pro tebe naopak bylo zklamáním?
Nastoupil jsem do duchovní správy a zažil jsem nadějné vzepětí. Lidé se začali o církev více zajímat a já jsem podlehl euforii, jak snadné to bude. Církev byla přijímána jako symbol odporu proti komunismu. Počítali jsme s tím, že získáme samozřejmou podporu ve společnosti. Poměrně brzy se však ukázalo, že je to jinak. Nemohli jsme automaticky spoléhat na to, že církev měla určitý kredit, i díky kardinálu Tomáškovi, který se stal symbolem vzdoru totalitní moci. Úplně jsme si neuvědomovali, že na sobě musíme pracovat, do hloubky, a přemýšlet, jak účinně oslovit společnost.
Kdy se začalo rozcházet očekávání společnosti s cestou, kterou se církev vydala?
Problémem pochopitelně začaly být diskuse ohledně finančního vypořádání, ale nejen to. Nebyli jsme zvyklí vystupovat ve sdělovacích prostředcích. Je potřeba mluvit věcně, krátce, nemít jen tón napomínání. Je třeba ukázat, že křesťanství, následování evangelia, dává životu určitý směr. Mluvit civilně, nepoužívat složitou církevní mluvu.
Jistý návrat ke křesťanským hodnotám jsme zažili v souvislosti s migrační krizí a se strachem z islámu. Pojem křesťanské hodnoty si však různí veřejní představitelé vykládali po svém. Co pro tebe představují křesťanské hodnoty?
Především spravedlnost pro všechny. Můžu se vzdát spravedlnosti pro sebe, nikoliv však pro toho druhého. Dále umět naslouchat. Umět stát za poznanou pravdou, ale ne ve smyslu ideologie. I z našich řad se však tyto pravdy však interpretují jako ideologie, jako uzavřený systém. Být otevřený novým podnětům, to neznamená se vším souhlasit, ale umět zvážit, co stojí za to hlouběji poznat.
Patří k nim pochopitelně i láska, která se někdy používá v příliš povrchním významu, proto si hlídám, jak se o ní vyjadřuji. Pro mě je důležitou hodnotou též umění vést rozhovor, nebýt uzavřený do ulity svého myšlení. Pokud hovoříme o oběti, rozumím tomu jako schopnosti vzdát se něčeho pro druhého. Pak také milost, to je pro mě základní hodnota, uvědomit si, že žiju z daru, život je dar, není to vlastnictví. Všechny ty hodnoty vycházejí z poselství Krista.
A co hodnota sociální spravedlnosti?
Myslím, že se u nás dostatečně nemluví o situaci sociálně slabých. Jedná se především o mladé lidi. Pro ně je v současnosti obtížné založit rodinu a zajistit vhodné bydlení – a o těchto záležitostech by se mělo více mluvit. Neprezentovat jen ty úspěšné, vždyť do společnosti patří i ti, kterým se zase tolik nedaří. Myslím ty, kteří pracují, a nejsou přitom dostatečně honorováni. Existují samozřejmě i lidé, kteří se svým způsobem vezou a vymlouvají se, ale ty na mysli úplně nemám.
Dlouhodobě také upozorňuješ na nedodržování lidských práv různě ve světě. V souvislosti s válkou v Pásmu Gazy jsi podepsal otevřený dopis požadující okamžité zastavení válečných operací a zrušení blokády Pásma Gazy. Co tě k tomu motivovalo?
No, to jsem si taky od leckoho schytal. Kritika současné vlády v Izraeli se chápe jako antisemitismus – o to se ale opravdu nejedná, je to upozornění na chybné kroky stávající vlády. Vždy musí být zachován princip přiměřenosti, ne totální zničení nějakého prostoru. Nemluvil jsem o tom, že Izrael nemá právo se bránit. Vyjádřil jsem se, aby byl slyšen i hlas Palestinců. Lidé v Palestině měli strach z Hamásu podobně jako u nás byl strach z komunistů. Proto se také přizpůsobili a neozývali se. Nemůžu říkat, že všichni podporují Hamás, to by nebyla pravda. Zkrátka jsem chtěl, abychom dokázali přemýšlet i o postavení Palestinců. A vůbec se také nemluví o problémech s osadníky na Západním břehu.
Mezi základní lidská práva patří také svoboda projevu. Slyšíme teď různé nářky na omezování naší svobody. Vnímáš, že by někdo omezoval tvou svobodu vyjadřování?
Já se nesvobodný necítím. Podporuji, aby zůstala zachována veřejnoprávní média. Nepřál bych si, aby o nich rozhodovala vláda, ale aby zůstal zachován současný systém koncesionářských poplatků. Myslím, že tady je ta hranice. I veřejnoprávní média mají své nedostatky, ale přece jen slouží právě svobodě projevu.
Napsal jsi na svém facebookovém profilu: Vnášejme do veřejného prostoru klid, rozvahu, umírněnost a važme slova, jak se to daří v církvi? Jak vidíš spory na Katolické teologické fakultě (KTF)?
Spory ohledně teologické fakulty církvi rozhodně neprospívají. Byl bych pro, aby se vytvořil nějaký prostor, kde by obě strany vysvětlili lidem, kteří nejsou do sporu zasvěceni, o co se jedná. Myslím, že se nejedná o spor o pravověrnost, ale o věcné rozpory, které se týkají fungování a programů té fakulty. Velmi bych se přimlouval za klidnou, veřejnou diskusi.
Nemyslím jen na situaci na KTF, ale obecně. Řešíme, jak se orientovat v obrovském množství informací, kterými je zaplaven veřejný prostor. Co ti pomáhá, aby ses nenechal zmanipulovat?
Uznávám, že někdy je obtížné dobře se zorientovat. Nemůžu se řídit jen tím, co prezentují sociální sítě. Ptám se chytrých lidí, kteří mi pomohou orientovat se. Než se k něčemu vyjádřím, nejdříve se snažím získat si více informací. Nechci se nechat ovládat pocity, ale chci mluvit s rozvahou, aby má podpora měla alespoň nějakou váhu. Není to vždy snadné, protože i v médiích je řada pouze povrchních článků, které hlubší vhled nenabízí. Chybí mi věcné komentáře s důkladnější znalostí věcí, které uvádějí pro a proti.
Jak se díváš do budoucnosti? O kterých tématech by se mělo více hovořit?
Naučit se svobodě v církvi. Naučit se dialogu. Vím, že to zní jako opakovaná fráze, ale prostě hned neoznačovat někoho, že je takový nebo onaký, ne hned okřikovat. Často se setkávám s okamžitým odsouzením něčeho jako nepravověrného. Když něco hledáme, je to proces bolestivý, ale nemůžu hned někoho zařazovat do škatulek. Chybí mi svobodný prostor a svoboda ve společném hledání,
Myslíš, že tou odpovědí je synodální cesta?
Ano, naučit se spolu hovořit, to považuji za nejdůležitější prvek na synodální cestě. Jednotlivá témata mohou následovat. Ale konečně bychom se měli zbavit toho, že budeme kategorizovat a okamžitě někoho označovat za nepravověrného.
Co je pro tebe klerikalismus?
Jednat jako ten, kdo má vždy navrch. Tak to nesmí být. Autoritu si musím získat. Svěcení je důležité, ale nemůžu se za něj schovávat. Doufám, že mě to nepostihlo. Neprožíval jsem svoji biskupskou službu, jako bych byl někdo víc. Opravdu jsem se tomu snažil osobně vyvarovat. Chyb mám dost, ale za biskupské svěcení jsem se neschovával. Vždycky je třeba říct, že i já jsem hledající, i já jsem pochybující. Myslím, že tyto postoje otevírá i synodální cesta.
Co si za sebe myslíš, že se ti úplně nezdařilo, nebo co mělo rozvinout více a nepodařilo se?
Měl jsem omezený prostor. To není stížnost, jen věcné konstatování. Jako biskup jsem byl součástí vedení církve, a tím to bylo dáno. Osobně si myslím, že je škoda, že se více nerozvíjela ekumenická spolupráce, což je jedno z mých témat. Nebyla rozvíjena širší platforma a podporováno rozpracování teologie v této oblasti. Myslím, že bychom měli být otevřenější. To neznamená rozplynutí se, ale naučit se větší vstřícnosti a nebát se otevřenosti.
Co bys na závěr vzkázal čtenářům?
Svoboda není jen to, co chci já. Svoboda je rozhodnutí. Rozhodnout se svobodně znamená, že jsem si vědom i omezení, která vyplývají z mého rozhodnutí. Uznávám, že jsem svým rozhodnutím vázán. Moje cesta víry není jen radostná, povzbuzující, je někdy taky toporná, upocená, ale přesto mi to nakonec dává smysl, a proto si říkám: Pane, já chci jít po tvé cestě.
