Rozmohla se nám tu nová móda. Spousta lidí si hlasitě a důrazně nárokuje právo na svůj názor. Na tom by snad nebylo nic tak hrozného, ale dost strašné je, že ono to prohlašování vlastního práva na vlastní názor znamená něco jiného.
Nejde vůbec o to, že by si člověk nemohl myslet cokoli. Klidně může milovat sachrdort s rajskou omáčkou, může si myslet, že ponožky v sandálech jsou vrcholem elegance nebo že da Vinci byl patlal, co neuměl malovat. Klidně. Nikdo mu to nebere. Akorát to není pravda.
To, že má člověk názor, ještě neznamená, že má i pravdu. Může mít pouze mylný názor. Podíváme-li se na definici názoru, jde o osobní subjektivní vyjádření postoje, mínění nebo stanoviska k určitému jevu, události nebo tématu. Je to myšlenkový útvar, který může být založen na racionálních i emocionálních složkách, osobní zkušenosti a může se týkat konkrétních i abstraktních věcí. Na rozdíl od faktu, který je objektivní a ověřitelný, je názor interpretací reality, a proto může být odlišný od názoru jiného člověka.
Čili názory jsou od toho, aby se lišily. Mělo by to tak i být vyjadřováno. Já si myslím… Mně se líbí… Domnívám se… Prostě dát najevo, že to, co sdílím, je můj osobní názor a mohu se mýlit. Zároveň také dávám ostatním svobodu mýlit se zase jinak, po svém. Nikomu nemohu nařizovat, aby si myslel totéž, co já. Hodnotu názoru mohu měřit pouze snad jeho blízkostí k pravdě.
Někdy to je možné, jindy nikoli. V případě názoru, že řízek je nejlepší s knedlíkem a se zelím, se blízkost pravdě dá určit jen obtížně. Pokud bychom se dohadovali o nějakém estetickém nebo módním názoru, snad by bylo možné použít nějaký estetický nebo axiologický kánon a názor k němu přirovnat. V případě výroku o nevinnosti nějakého člověka, ačkoli ho několik soudů označilo vinným, lze o hodnotě názoru s úspěchem pochybovat.
Někteří lidé se mýlí velmi hlasitě a velmi přesvědčivě. Pokud tím nikomu neškodí, ať se mýlí. Smějí svobodně zastávat úplně nesmyslné názory. Jenže problém nastává, pokud jejich názor a jeho hlasité, snad až neurvalé veřejné pronášení může někoho poškodit. Ať už tím, že v dobré víře jedná podle mylného názoru někoho jiného a přijde ke škodě, nebo tím, že někomu vznikne škoda špatné pověsti, protože o něm jeden nebo více jedinců vyhlašovalo nepravdy, tedy své pomýlené názory.
Přijde mi divné, že pro někoho je tak obtížné odlišit názor od pravdy. Znám pár lidí, kteří zastávají názor, že na Ukrajině žádná válka není. A i když je konfrontuje někdo, kdo tam osobně byl a viděl a zažil válku na vlastní kůži, dál vykřikují, že mají právo na svůj názor. Tím škodí samozřejmě válkou ničené zemi a také své pověsti. Vypadají jako hlupáci. Zlí hlupáci.
