Odolnost společnosti se netýká jen jednotlivců, ale i institucí a vztahů mezi lidmi. A právě v této oblasti by duchovní společenství, včetně křesťanských církví, mohla sehrát zásadní roli. Jenže místo podpory společenské odolnosti se často uzavírají do sebe. Autor osobní úvahou otevírá otázku, jak pružnost, pokora a ochota naslouchat mohou přispět k pevnějšímu celku.
Neřešíme tu odolnost jedince, i když i ta by měla mít své místo. Mluvíme o odolnosti celé společnosti v nárazových situacích, které přináší čas. Z klidu nás probudil covid, nedaleká válka či otevřená slova o změně režimu. Jistěže je nezdolnost a pružnost společnosti tématem i pro časy klidu. A v těchto několika řádcích je nahlížena z úhlu náboženství – tedy duchovních společenství různého druhu a také křesťanských církví.
Ptám se a přemýšlím, jak k odolnosti mohou přispět tradiční náboženství i nově vznikající duchovně zaměřená uskupení – a obecně všechna náboženství.
Jsem křesťan. Mohu mluvit a psát jen s obecným přehledem o křesťanských církvích. A nechci se žádné dotknout. Předesílám, že se mohu mýlit. Ale cítím, že je třeba otevřeně říci: křesťanské církve jsou většinou zaměřeny na svoji vlastní odolnost, což často znamená určitou míru izolace, obecné a konkrétní jasno v hodnotách a postojích, ale poměrně nejasno ve vztazích ke společnosti – obci, městu a státu.
Katolíci mluví o liturgii, biskupech a dalších vnitřních problémech. Evangelikálové budují odolná společenství a rodiny, zajímá je prožívání zbožnosti a získávání učedníků. A tak podobně… Převažuje tendence směrovat člověka dovnitř. Nabízíme to, co považujeme za podstatné: přijď, účastni se, absolvuj kurzy, zapiš se, přijmi… Geniální a vtipná „Metodějská cyrilinka“ jako zkratka kampaně jezdí na žlutém polepu pražské tramvaje. Jenže i tohle osvěžení končí u hlášky „Věří celé Česko!“ Uvnitř se najdete u „Kurzů Alfa“, které byste měli absolvovat. Cílem je přece evangelizace národa, i kdyby o to nestál. Neptáme se, co člověk hledá, chce a skutečně potřebuje. Prostě tomu dnešnímu člověku nevěříme. Dotazník bude až na konci.
Zdá se mi, že se považuje za nesprávné, když je někdo muslim či buddhista, anebo apatický člověk – tedy bez názoru na Boha. Zrovna ten apateista by se měl přece probudit! Cizinec by se měl srovnat se zemí, kde žije, a přijmout kulturu Evropy! Tak nějak to říkáme. Ale Ježíšovský charakter pastýře, který má i jiné ovce než ty z ovčince vlastního kolektivu učedníků a vlastního národa (viz Jan 10,16), je nám poněkud cizí. Pohanům Ježíš pomohl k víře, to ano, ale nepodmínil to nějakou změnou náboženství – ani u Římanů, ani u Syroféničanů, kterým pomohl.
Zkratkovitý pohled doplňuje naše společné udržování a obrana židovsko-křesťanských hodnot, na nichž je naše kultura založena. Hodnoty za každou cenu, dá se říci. O hodnoty se v politice opírají i košťata, natož lidé. Málo se hledí na charakter člověka, který přece rozhoduje. Zní to divně, ale bezcharakterní křesťanský duchovní, člen církve anebo politik je až příliš častou možností. Ale on přece hájí ty správné hodnoty…
Nedávno se v Praze potkaly dvě demonstrace. Jeden zbožný pochod, druhý zdánlivě bezbožný. Ale mazaný a dobře organizovaný, protože ty zbožné sevřel a zastavil. Protestující si sedli na chodník a křičeli hesla, čímž se pokoušeli překřičet zbožné modlitby. Myslím, že to nebylo úplně fér. Zablokovat řádně povolený pochod neohlášenou demonstrací není v pořádku. Já bych v takové situaci čekal, že přijde nějaký kněz či biskup, sedne si v těch svátečních šatech taky na chodník a pokusí se s těmi odpůrci zbožného pochodu hovořit. Naslouchat, zvažovat… Nestalo se. Nikdo takový se nenašel. Přitom k odolnosti potřebujeme jedny i druhé, protože na některých věcech se jistě shodnou.
Kde je tolik potřebná pružnost náboženství, která snese jinověrce a žehná všem, protože jsme všichni jistou měrou děti Boží? Naše zoufale nepružná křesťanská komunita nemůže udržet rozkmitanou společnost. A prvním záchvěvem naší normality je přijetí možnosti, že nejsme tak dokonalí a správní. Že taky kmitáme. A začít s tou svou nedokonalostí pracovat. Především tím, že přijmeme pružně šíři názorů ve svém církevním společenství. A taková šíře názorů bude vykládána jako kladná stránka existence té komunity. Přejme si navzájem svůj pohled a povzbuzujme se k tomu, aby byl řádně a ověřitelně argumentován. Pěstujme základní úctu k názorům těch cizích a mluvme spolu.
Církev s.r.o., která venkoncem za svá selhání neplatí, ale je ještě stále alespoň trochu živena státem, se brzo změní na osobní odpovědnost každého věřícího. A my musíme budovat důvěryhodně svobodnou společnost. A to se nestane, když budeme mávat fakturami s vysokými částkami a vydělávat potichu na nějakých fondech. Budeme se přece živit rukama. Peníze jsou za práci! Pružná církev je nenáročná církev, její křesťanství není obživou, ale vyznáním, které drží lidskost nad vodou. A za veškerou podporu hlasitě děkuje.
Pro odolnost je třeba dobrých sítí. Nejen těch, kterým se nadneseně říká sociální. Tam půjde o dobrý obsah, který bude skutečně sociální – tedy takový, který přidává bezvýznamným důležitost, přináší pravdivé informace a propojuje lidi s dobrými příklady. Neskutečný ideál, ale dá se na něm pracovat. Dobře zasíťovat je ale třeba jednotlivce, instituce a neziskové organizace – a to skutečně, fyzicky. Znát se, hezky o sobě mluvit a odolávat všelijakým rozkladačům. Znovu a znovu se v této souvislosti přesvědčuji o odolnosti ženských uskupení. Díky za takové Lydie, jako byla ta z Thyatir (Sk 16,14), první evropská křesťanka, nebo jako Chiara Lubich či Matka Tereza. Ale i za ty neznámé, které rozvinuly sítě pomoci ve válkách a v naší době za covidu či na začátku války na Ukrajině. Myslím, že jsme je ještě nedocenili.
Pro odolnost je třeba bezprostřednosti, je třeba jít ven – a to bez potlesku a rozsvícených ramp. Budovat místa setkávání a prostor pro sdílení, čerpací stanice Ducha, nemocnice milosrdenství. Ta místa nemusí být velká, luxusní a moderně vybavená. Zavzpomínejme, v jakém prostředí jsme přežili totalitu. Není možno počítat se zvláštními fondy a výnosem. Naopak – bude se vkládat osobní fond sil a prostředků. Nemusí být všechno v Praze – naopak, čím vzdálenější venkov a pokrytí země, tím lépe. Nesejde na takzvaných osobnostech – sejde na neobvyklosti, osobitosti, pravosti a zvláštnosti duchovních jednotlivců kdekoliv a kdykoliv.
Odolnost výrazně podporují příběhy. Církev je mimo jiné správcem mýtu, který společnost drží. Jsou i další nekřesťanské mýty, ze kterých lze čerpat – řekl by Tolkien či Lewis. Církev musí začít vyprávět svůj mýtus s pochopením pro více výkladových linií. Představit Davida jako ideálního krále zůstává jen jednou možností. Kdybychom chtěli mít pochopení pro závěr Davidova života, ve kterém se král nechal zahřívat krásnými těly mladých dívek, působili bychom minimálně podivně. Dnes by byl žalován! Mýty vyprávěné bez pružnosti ničí a devastují charakter posluchačů.
Nebo třeba královna Ester a její příbuzný Mordokaj. Židé těsně uniknou vyhlazení díky Bohu, který není v příběhu zmíněn, a díky křehké ženě Ester. A pak naplánují absolutní vyhlazení nepřátel. A posílají si dárky s radostí. Vždycky jsem u svátku Purim, který tenhle příběh knihy Ester připomíná, tak trochu nesvůj. A jeho tajemství lze vykládat jako čiré milosrdenství Boží záchrany – ale nesmí se zapomenout připomínat i to nevyložitelné zakončení plné otazníků. To jsme opravdu také my?
A příběhů by mohlo být ještě hodně. Mýty je třeba vyprávět znovu a zas – ale ne zaslepeně. Mají se zkoumat v kritickém rozhovoru. A pak je nechat působit. U mýtů zraje lidský charakter. A pak je třeba vážně naslouchat i jiným mýtům než křesťanským – a nechat si je vykládat s otázkami stejně odvážnými, jaké klademe nad Biblí. A všechno pružně snést s tím, že ze všeho vezmeme jen to, co buduje charakter spravedlivých, citlivých, odvážných a obětavých jedinců.
