Ještě jednou se vrátím k tématu slábnutí liberální demokracie. Jednak si řada obyvatel této země klade všelijaké otázky nad dalším vývojem naší vnitropolitické situace, jednak nám podobné otázky podsouvá i vývoj světové scény. Zdá se, že liberálně demokratická éra naší civilizace skutečně končí. Ano, někteří to ještě vidí jinak, řekl bych ale, že jich začíná znatelně ubývat. A člověk se ptá: Kde se stala chyba? V čem spočívá jádro problému, který pomalu všechno mění?
Už jsem v glose mluvil o nadměrné ekonomické zátěži sociálního státu. O pochybné snaze poskytnout všem stejnou životní úroveň bez ohledu na jejich přínos společnosti jako celku. „Každému podle jeho potřeb“, to je velmi zhoubné heslo. Každou takovou snahu totiž musí někdo zaplatit. Navíc, pokud lidské potřeby ztotožníme s pouhým pocitem potřeby, odstraníme jakékoli meze jejich růstu. Jak je psáno v Bibli: „Kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost.“Ono se to dnes pravidelně děje, „cítit se dobře“ se stalo heslem dne. A kdo by hojnost nemiloval?
Tento důvod ale nepochybně není jediný. Dokonce nemusí být ani podstatný. Řekl bych, že eroze liberální demokracie začala zevnitř, ztrátou ideálu. Současná liberální demokracie přestala být liberální, totiž svobodná. Stalo se to v okamžiku, kdy na místo znalostí nastoupily dojmy, skutečnost nahradily pocity a diskusi diktát. Liberální demokracie namířila k modelu totalitní diktatury.
Ptáte se: kde a jak? Vnímám to na všech stranách. Ohledy k menšinám se proměnily v eliminaci většinových názorů. Pocitům některých se dostává většího respektu než objektivní pravdě. Rovnost všech se stala natolik prosazovaným požadavkem, že docela válcuje všechny, kteří se vyrovnat ostatním nedokážou, protože na to prostě nemají. Ohleduplnost se začala prosazovat silou práva. Docela bezohledně. A tam, kde nás skutečnost už zřetelně tlačí, jako třeba v případě klimatické změny, nahradíme realistický přístup jednoduchým a snadno zapamatovatelným heslem.
Místo odborníků nasloucháme aktivistům: „Je třeba snížit naši uhlíkovou stopu!“ Jako by emise uhlíku byly tím hlavním kořenem problému. Ovšem že nejsou, ani náhodou! Historické civilizace vysychaly i bez fosilních paliv či zvyšování koncentrace skleníkových plynů. Pokud se vám to nezdá, podívejte se třeba na texty renomovaného klimatologa profesora Jana Pokorného z obecně prospěšné společnosti ENKI Třeboň. Uhlíková stopa je ale jednoduše komerčně i politicky využitelná. Jak snadno hrajeme podle not politiků a velkých korporací!
Co s tím? A co nám k tomu řekne Bible? Co nám řekne na slábnutí systémů liberální demokracie? Jako u většiny palčivých těžkostí naší doby – přímo nic. Pokud se ale do jejího textu ponoříme hlouběji, pokud nebudeme hledat jen jednotlivé verše, navíc výslovně zmiňující náš problém, k odpovědi se propracujeme.
Chybějící ctnost
Co naší společnosti chybí? Znalosti? Těch se zdá být čím dál víc, až se v nich většina lidí ztrácí. A protože se v nich nedokážou zorientovat, jelikož to množství už přesahuje schopnosti průměrného člověka, většina lidí na ně rezignuje. Neradi si připouštíme, že na něco nemáme a že by bylo rozumné důvěřovat schopnějším. Taky jsme se v nich mnohokrát zklamali, mnoho z nich sledovalo místo obecného prospěchu jen svůj zájem!
Možná spíš chybí moudrost, tedy schopnost se znalostmi dobře nakládat, nejen ke prospěchu svému, ale k užitku všech. A tady narážíme na jeden z limitů demokracie. Už stará lidová zkušenost říkala, že ani celé stádo volů není chytřejší než jeden vůl. Počtem moudrost neroste. Zní-li hlasů mnoho, nevítězí ten nejmoudřejší, ale ten nejhlasitější. Toho jsme nakonec všichni svědky.
Bible nás učí vracet se k moudrosti Boží. Ta se svou kvalitou nachází ještě docela jinde než moudrost lidská. K tomu je ovšem třeba víry, kterou nemohu nikomu nutit, její přijetí je opravdu jen na osobním rozhodnutí. Doporučuji ovšem vřele.
Za Rádio 7: Petr Raus
