Je statisticky prokázáno, že děti, které smějí číst knihy podle vlastního výběru, se mohou od braku pročíst ke kvalitní literatuře. Ale ty, kterým není dovoleno nebo umožněno číst, co by je zajímalo, a musí konzumovat pouze tituly doporučené školou nebo vnucené rodiči, získávají k disciplíně čtení odpor a stávají se z nich nečtenáři.
„On nechce nic číst,“ vysypala starší paní snad ještě před pozdravem a postrčila trochu apatického, asi desetiletého chlapce ke křesílku. V přízemí knihkupectví mám malé posezení, kde si zákazníci mohou odložit tašky a na chvíli se posadit, aby se jim v knihách listovalo pohodlněji. Na druhé křeslo paní složila několik nákupních tašek, svůj kožený batoh a sportovní batůžek chlapce. Chtěla pro vnuka knihu, kterou by po přečtení mohl vykázat ve škole jako splněný úkol. Odhadla jsem, že základním kritériem bude tloušťka hřbetu. Několik útlejších knih jsem proto položila na stolek a zeptala se chlapce, co ho zajímá, o čem by si rád něco přečetl.
Nevěřícně se na mě podíval, ale než stačil cokoliv říct, spustila jeho babička proud výmluv. Základním obsahem jejích vět byla skutečnost, že dnešní mládež nic nečte, že to za jejích mladých let bývalo jinak — tehdy prý četli všichni, ona si to pamatuje. Ale to je tím, že ani rodiče nečtou, postěžovala si. Spolkla jsem námitku, že na výchově těch rodičů má svůj osobní podíl, a znovu jsem se pokusila navázat rozhovor s chlapcem.
„Co jsi četl naposledy? Bavilo tě to?“ Chlapec odpověděl názvem nějakého titulu a řekl, že ho to moc nebavilo. Podotkl, že má rád sport. „Aha, a chtěl by sis přečíst něco o sportu nebo nějaký příběh ze sportovního prostředí?“ zeptala jsem se. Babička nám skočila do řeči chválou knihy Lovci mamutů. Protože i takové tituly mé police skýtají, knihu jsem jí podala.
Chlapec už nestihl odpovědět, protože babička se rozvyprávěla o knize, kterou držela v ruce. Otočila jsem se a podala mu sportovní encyklopedii vhodnou pro jeho věk. Zajiskřilo mu v očích a knihu otevřel. Dívala jsem se, jestli bude jen listovat, nebo se i začne. Začetl se hned.
Babička mezitím vzpomínala na knihy svého mládí. Protože nebyla o mnoho starší než já, většinu z nich jsem kdysi také přečetla. Nebyla jsem si však jistá, zda bych kteroukoli z nich dnes doporučila desetiletému chlapci. Připadaly mi dávno zaváté prachem – a kdyby se mě někdo ptal, proč by si takovou knihu měl dnešní malý kluk přečíst, asi bych neuměla říct mnoho důvodů. Jsou knihy, které patří své době – a tam by také měly zůstat. Samozřejmě existují knihy nadčasové, které může číst kdokoli a kdykoli, ale o těch paní babička nemluvila.
Mrkla jsem na kluka, jestli sleduje, o čem se bavíme. Četl si. Byl úplně ponořen do encyklopedie sportu a vůbec nás nevnímal. Na rty se mi vkradl vítězný úsměv. Hele, čte si, řekla jsem si v duchu. Babička to tak ale nevnímala. Vybrala jinou knihu – takovou, která se podle jejího mínění bude dobře vyjímat jako zápis ve vnukově čtenářském deníku – a šla ji zaplatit k pultu.
„Tu encyklopedii mu nekoupíte? Koukejte, jak se začetl,“ zkusila jsem vyjednávat. Ohlédla se po vnukovi, stále ponořeném do knihy. „Kdepak, ty jeho nesmysly. Potřebuje pořádnou knihu. Ale to víte, ta dnešní mládež vůbec nečte.“
„No ale on čte,“ namítla jsem. Nevzala mě vůbec vážně a pokračovala ve stížnostech na zkaženou mládež bez opravdových hodnot. Pak pobrala všechny své tašky a pobídla vnuka jako pejska k odchodu.
Chlapec neochotně odložil rozečtenou knihu na stůl a zeptal se, jestli by ji nemohl dostat aspoň na Vánoce. „No uvidíme,“ odpověděla babička a vyšli z obchodu. Trochu smutně jsem uklízela vytahané knihy a pomyslela si, že s takovou, milá babičko, vám ten kluk číst asi nebude.
