Odkud brát útěchu, když nám nestačí síly? Tuto palčivou otázku rozvíjí mimořádně pronikavá kniha Michaela Ignatieffa O útěše: Jak žít s nadějí v temných časech (Kalich, 2023).
Kanadský intelektuál a politolog, známý svými akademickými a veřejnými působeními po celém světě, v ní s pozoruhodnou otevřeností zkoumá, jak mohou lidé – bez ohledu na víru či epochu – hledat a nalézat útěchu. Přimlouvá se za čerpání útěchy z co nejširšího spektra zdrojů: z literatury, filozofie i náboženství. Příběhy Cicerona, Lincolna či Havla ukazují, že i když útěcha stojí na samé hranici možného, není nám nedostupná.
Jak se stane, že se mezinárodně respektovaný historik a bývalý lídr kanadské liberální strany začne zabývat tématem tak existenciálně křehkým? Impuls přišel náhle. V roce 2017 měl Ignatieff přednášet na festivalu v Utrechtu o spravedlnosti a politice v Knize žalmů. Avšak mnohem silněji než akademická diskuse na něj zapůsobily žalmy zpívané místními sbory. Tento moment ho hluboce zasáhl – nejen emočně, ale i existenciálně. Proč jazyk víry promluvil k člověku, který se sám za věřícího nepovažuje? A může nevěřící vůbec přijmout útěchu z posvátných textů?
Těžiště knihy tvoří dvacet portrétů historických osobností, které se v rozhodujících okamžicích života potýkaly s utrpením, ztrátou a hledáním smyslu. Ignatieff sleduje, jak tyto osobnosti osvědčují či opouštějí vlastní filozofická přesvědčení tváří v tvář bolesti. Vedle hebrejské, křesťanské a stoické tradice útěchy mapuje i moderní skeptické pozice (Montaigne, Hume) či radikální odmítnutí útěchy jako ideologické náhražky (Marx).
Na rozdíl od abstraktních doktrín se Ignatieff soustředí na jednotlivce – jejich konkrétní bolest, zápasy i sílu. Působivá je přitom i propojenost příběhů. Žalmy, Kniha Jób, Boethiovo Consolatio Philosophiae, či Dantova Božská komedie nebyly jen zdroji naděje v minulosti, ale pomáhaly přežít i vězňům Osvětimi. „Nejsme sami a nikdy jsme sami nebyli,“ shrnuje autor podstatu útěchy, která není jen momentálním zklidněním, ale hlubokou formou lidské solidarity v čase.
Ignatieff tak nabízí dějiny útěchy i vzpoury proti ní. Polemizuje s představou, že útěcha je výsadou poražených, a připomíná její duchovní, kulturní i estetický rozměr. Zároveň konstatuje, že společenské instituce, které útěchu dříve zprostředkovávaly, zejména církve, ztrácejí svůj vliv. Útěcha tak dnes zůstává výzvou – výzvou k vyjádření soucitu i přes omezení jazyka a racionality. „Poskytování útěchy je jedním z největších lidských výkonů,“ říká Ignatieff při představení knihy v Knihovně Václava Havla.
Zajímavé je autorovo upozornění na původ slova „útěcha“. Anglické consolation pochází z latinského consolor — „nacházet útěchu společně“. Ve stoické tradici tvořila útěcha samostatný literární žánr a významné místo jí náleží i v barokních spisech (např. u J. A. Komenského). Dnes však podle Ignatieffa hrozí, že bude zcela pohlcena jazykem terapie. Proto apeluje na potřebu čerpat z co největšího množství tradic – filozofických i náboženských. „Žít život je těžké. Potřebujeme se obracet k co největšímu množství zdrojů,“ říká v rozhovoru pro SRF.
Jádrem útěchy je pro Ignatieffa smíření. Přijmout vlastní ztráty i nedokonalosti, a přesto neztrácet naději na spravedlnost. Právě naději považuje za nenahraditelnou složku útěchy. Věnuje jí celou kapitolu, přičemž se opírá o definici Václava Havla: naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má smysl o něco usilovat, ať už to dopadne jakkoli.
K nejpůsobivějším patří kapitola o Abrahamu Lincolnovi. Prezident Spojených států během občanské války čelil neúnosné míře utrpení a nesmyslného násilí. Ignatieff ukazuje, jak Lincoln ve své vnitřní krizi dospívá k postoji „věřit navzdory“. Tato pokora před nepochopitelným utrpením otevřela prostor pro milosrdenství – jak vůči nepříteli, tak vůči sobě samému. V Lincolnově příběhu Ignatieff poprvé výrazněji usiluje o přímý přesah do současnosti.
Přesto se kniha vyhýbá moralizování. Postavy jsou historicky přesné a lidsky složité. Ignatieff nevnucuje řešení, ale nabízí škálu možností. Neztotožňuje se ani s Montaignem či Humem, kteří hledají útěchu v naplno žitém životě, ani s Marxeovou vírou v utopii. Tvrdí prostě: útěchu potřebujeme už teď. A právě proto jej – byť s odstupem – oslovuje křesťanství. Ačkoli zpochybňuje posmrtné pojetí útěchy, připouští, že poselství o Božím království „mezi námi“ (Lk 17,21) má sílu přinášet útěchu tady a teď.
Závěrečná kapitola představuje osobní obrat. Ignatieff v ní vzpomíná na ztrátu rodičů a věnuje ji Cicely Saundersové, zakladatelce moderní hospicové péče. Útěcha se zde již netýká filozofických úvah, ale konkrétní péče o umírající. Saundersová, hluboce věřící lékařka, ukazuje, že i v konci života může být útěcha zakusitelná – ve spolubytí, v mlčení, v blízkosti druhého. Někdy stačí jen být. Ignatieff to ilustruje scénou z Camusova Moru, v níž mlčenlivá matka přináší umírajícímu útěchu prostou přítomností.
Útěcha je podle něj celoživotní dílo – ale i okamžik milosti. V doslovu se autor nebojí použít náboženský jazyk. Mluví o útěše jako o daru. A právě taková slova dokazují, že se most mezi vírou a sekulárním světem dá stavět i tam, kde bychom ho nečekali. Kniha Michaela Ignatieffa je toho zářným příkladem.
