Hoškova nová kniha kázání nehýří teologií ani církevní rutinou. Otevírá dveře do prostoru, kde se obyčejné chvíle náhle třpytí smyslem – a kde láska funguje jako jediný skutečný důkaz Boží přítomnosti.
V říjnu tohoto roku se na již bohatě rozrostlém stromě literárního díla Pavla Hoška objevil další chutný a zralý plod. Tentokrát nejde o nový díl dobrodružné výmalby duchovního portrétu vybraného spisovatele, který formoval kus českého kulturního a duchovního naladění (ať už to byl Foglar, Tolkien, Hrabal nebo jiní). Nejedná se ani o odbornou sondu do konkrétního tématu na poli vědy o náboženství.
Karmelitánské nakladatelství se rozhodlo sklidit jinou část Hoškova zaníceného duchovního pěstitelství. Vydává soubor autorových homilií k jednotlivým nedělím církevního roku – tak, jak vycházely po léta v Katolickém týdeníku. Dílko je sice útlé, ale z hlediska duchovní reflexe života a podnětů pro všední dny nevšedně vydatné.
Už samotný fakt, že se původem agnostik, později letniční konvertita a nyní kazatel Církve bratrské a profesor Evangelické teologické fakulty ocitá jako pravidelný biblický vykladač na stránkách předního katolického periodika, svědčí o Hoškově schopnosti vyslovovat cosi obecně platného.
Ano, Hoškovi se – pokolikáté už – daří neustrnout na lešení všelijakých církevních podpěr na pomyslném „chrámovém nádvoří“, tedy vlastně v předsíni osobní a autentické duchovní cesty. A dělá to proto, abychom spolu s ním mohli udělat ještě jeden krok navíc. Abychom se zatajeným dechem mohli nakukovat kamsi dál a blíž – do tajemného přítmí samotné „svatyně svatých“. Tam, kde může v zrcadle naší duše zajiskřit samo Veliké Tajemství.
Autor nám ovšem nedovoluje si myslet, že toto Tajemství je tu jen pro vybrané duchovní supermany, pro „vzorné“ evangelíky nebo katolíky. Z Hoškova přemítání nad Biblí je totiž jasné, že ona pomyslná svatyně má dveře dokořán pro každého, komu stále ještě není úplně jedno, co je zač člověk. Zvěstuje nám velikou – a vlastně úlevně jednoduchou – radost: kdykoli a kdekoli vítězí láska, právě tam se „děje Bůh“.
Hošek nezapře svou spisovatelskou grácii – píše, jak ho již naštěstí dobře známe. Tak, jak mu zobák narost a jak mu brko, namáčené v inkoustu, samo tančí mezi prsty. Nic moc si z toho nedělá – a to je rozhodně dobře. Troufale cáká štětcem slova na obyčejný skicák čtenářovy mysli i srdce. Neunavuje těžkopádnými formulemi ani nezavaluje balvany hlubokomyslných mouder ve směšném barytonu kazatelského patosu.
Hošek mluví prostě, za sebe – a proto mluví mnoha lidem z duše. Jsou to črty neznámého malíře z rohu jedné obyčejné městské ulice. Jeho úvahy se tak dají číst i v metru. A troufám si říct, že osloví i „normálního“, tedy necírkevního českého člověka. A to přesto, že Hošek, s nohama pevně na zemi, se ani náhodou nedívá jenom do země.
A tak mám zase po čase vážné podezření, že Hoškovy dojmy a postřehy – tentokrát v rozhovoru s prastarými biblickými texty – nějakým podivuhodným způsobem proměňují šedavé dění mého i našeho světa v tak trochu zázračný příběh. A že při tomhle čtení z tramvajového vedení odlétávají jiskry a paprsky, které znenadání ozařují čas i prostor do kouzelna.
A pak se člověku chvílemi stane, že musí zvednout oči od knížky, chvíli počkat a podívat se na omšelou přítomnost s novým… dojetím. A taky s naléhavou otázkou, jestli by to všechno snad přece jenom nešlo brát a dělat nějak jinak. S jinou důvěrou, s jinou nadějí – ano, s jinou Láskou.
