Jak žít víru, když svět kolem nás hoří? V knize Když je všechno v plamenech (2023) se ohmatává jádro křesťanství, které je životaschopné i po vyhrabání z popela znesvářeného světa. Amerického pastora Briana Zahnda v recenzním průřezu vystihuje pronikavost psaní a obrovský přehled o všemožných křesťanských proudech.
Podle recenzentů prokazuje hlubokou znalost biblistiky i teologie, které patrně slouží jako podhoubí dalším charakteristikám autora: má instinkt pastora a postřehy proroka. Současně se vymyká přesnému ideologickému zařazení. Jako křesťan je nevyhnutelně konzervativní ve smyslu kladeného důrazu na tradici a její význam. Liberální a progresivní s ohledem na potřebu vyvíjet se a reagovat na tep doby. A přeje si, aby také církev byla jak konzervativní, tak progresivní.
Zahnd jako americký Daniel Pastirčák?
Svým přístupem a stylem psaní se dá Brian Zahnd ve středoevropském kontextu možná přirovnat k Danielu Pastirčákovi. Oba sdílejí široký ekumenický rozhled, který přesahuje úzké hranice jejich protestantských církví, a také hlubokou znalost literatury a filozofie. Rovněž intelektuální, poctivou a pokornou touhu k druhým i k Bohu a vůbec víře. Víra podle obou spočívá v neustálém přehodnocování, promýšlení a neutuchajícím hledání.
Výstižně je spojitost obou autorů patrná v jejich přístupu k Bibli. Zahnd přiznává, že Bible obsahuje plno faktů a informací, ale je chybou přistupovat k ní jako k encyklopedii. Má sloužit jako prostředek k setkávání s Bohem, proto podle Zahnda nestačí Bibli číst, ale její texty promýšlet, modlit se, nechat na sebe působit. Podobně Pastirčák vyzdvihuje mnohavrstevnatou příběhovost Bible a skutečnost, že není knihou myšlenek o Bohu, ale knihou oslovení.
Jak je to s poměrem Ježíš–církev–Bible
O víře, církvi, Bibli a Bohu vztáhnutým k výzvám dneška je Zahndova knížka Když je všechno v plamenech. Dříve než se poohlédneme po tom, jak se to autorovi podařilo, dá se pozdržet u některých podstatných rysů knihy. V první řadě Zahnd vychází ze své zkušenosti, ze své životní cesty včetně její duchovnosti. Je pravda, že jeho svědectví lze odmítnout jako neuniverzální, ale jeho věrohodnost zpochybnit nelze – a právě díky ní může silně oslovit ty, kdo víru hledají nebo se v ní ztrácejí. Přesto sám Zahnd subjektivitu staví na piedestal, když nesmlouvavě tvrdí: „Veškerá pravda tkví v subjektivitě a bytostně s ní souvisí.“
To neznamená, že by věřil v nějakého vnitřního Boha, a zpochybnil tím vůbec smysl a legitimitu církve. Říká to v protikladu k nezajistitelné objektivitě a na to upozorňuje – že jako jednotlivci nemůžeme nikdy vycházet a jednat z objektivních pozic. Církev pojímá na protestanské poměry poněkud kolektivisticky, blízko má ke katolické tradici, která vyzdvihuje hodnotu církevního společenství a růstu v jeho rámci. Přesto varuje před zaměňováním (libovolné) církve, která dělá lidské i soustavné chyby, se samotným Ježíšem.
Ze svých znalostí i životních zkušeností uvádí tuto posloupnost: Ježíš, církev, Bible. Ježíš Kristus stojí na prvním místě, Bible až za církví. Bibli považuje Zahnd za nezanedbatelné východisko, autoritu, která informuje. Ale upozorňuje na to, že Bible není samospasitelná, jak tvrdí mnohá fundamentalistická hnutí. Jako církev není rovna Ježíši, Bible není křesťanskou vírou – tou je až konkrétní praxe, která je riskantní a spočívá v jednání.
Zahnd chápe křesťanství jako dílo církve. Rozbíjí falešné, byť časté výroky, že křesťanství je přece vztah, a náboženství tedy nadbytečné. Vztah k Bohu je sice základem náboženství, ale není vyčerpávající. Náboženství sestává z věrouky a zvyklostí, které napomáhají formovat věřící ve víře, v jejímž centru stojí Ježíš. Už není třeba opakovat, že náboženství není cíl víry, ale prostředek. V tomto směru se dá za užitečný a umně zformulovaný považovat obraz či koncept „teologického domu“.
Podle Zahnda „teologický dům“ potřebuje každý věřící, který uvěří v Ježíše (což je ve víře iniciační moment), a tento dům slouží obrazně řečeno jako příbytek zjevenému či jinak zakušenému Bohu. Tento dům je zčásti zděděný (ovlivněn výchovou, případně farností či sborem, kde jsme vyrostli a žijeme) a zčásti vycházející z našich prožitků a zkušeností. Pointou je, že tento „teologický dům“ je třeba neúnavně přestavovat, nenechat jej shnít. Zahnd sám provedl takovou radikální přestavbu na počátku tisíciletí, protože si s hrůzou uvědomil, že jeho víra stojí na pochybných a vlastně dost nezdravých základech. O tomto domu je dobré vědět, pečovat o něj, ale opět – nezaměnit ho se samotným Ježíšem, aby se z mé sady vědomostí o Bohu nestal Bůh sám.
Ve spojitosti s „teologickým domem“ hovoří Zahnd o dekonstrukci. Tu na jiném místě kritizuje, protože podle něj nemá žádný skutečný cíl – boří, ale nestaví. Zahnd jako cíl své teologické dekonstrukce uvádí přibližování se Bohu. Tato kritika je ale z velké části nemístná. Derridovská dekonstrukce kupříkladu v literatuře svůj nejeden cíl má: odhalit doposud skryté významy v textech, ukázat prostřednictvím kritické reflexe na různé přístupy a interpretace a to poukazem na to, jak jsou texty utvářeny (v tomto smyslu jde opravdu o rozbití zavedených dogmatických přístupů). Není tedy pravda, že by dekonstrukce neměla svůj cíl.
Mezi požáry zkázy nepostřehujeme hořící keř
Jaký návod tedy Zahnd na „život v plamenech“ současnosti dává? Předně by zřejmě nesouhlasil s tím, že dává nějaký návod. Jeho knížka je svědectvím, že víra může být myslitelná a vitální i v dnešním světě. V originálu vyšla v roce 2021, 2023 česky. Tento několikaletý odstup ukazuje, že snad ještě intenzivněji a zostřeněji pociťujeme, že je všecko v plamenech. V knize uvedenému covidu lze přidat četné projevy doby: vzrůstající autoritarismus, vypuklé války a násilí…
Zahnd se závěrem odvolává na Henriho Nouwena, podle kterého křesťanství počítá s životem v padlém světě. Zahnd tímto postřehem obrušuje hrůzu ze světa, která často ochromuje jakoukoli láskyplnou činnost. A nejen tu, také nás dovádí k lhostejnosti a nepozornosti. Zahndova pointa spočívá v radikálním pohledu na Boží přítomnost. Na otázku, kde se nachází Bůh, když je svět v plamenech, odpovídá provokativně: Kde není? Ve světě zachváceném plameny kvůli své nepozornosti a lhostejnosti, hnaním se kupředu ztrácíme vnímavost a mezi ohněm katastrofy nejsme schopni rozeznat hořící keře jako Mojžíš.
Taková „vnitřní chudoba“ je ještě větší hrozbou než jakékoli vnější ohrožení. Jak se Zahndovi pointa vydařila, musí rozhodnout každý čtenář zvlášť a sám. Odděleně od zbývajícího textu zní prazvláštně, s ohledem k němu (včetně obsaženého výborného příkladu obrácení Saula-Pavla) dává smysl, ač jeho vyznění zůstává ve své hodnotě nejisté. Snadno se zpochybní, byť s tím patrně autor počítá, když víru, a tedy i svou knihu charakterizuje jako rizikový podnik. Kniha by neměla zapadnout v množství křesťansky laděné duchovní literatury a možná je dnes ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Závěrem by měla zaznít alespoň Zahndova některá slova z pasáže, kde se čtenáři sdílí svoje sny o církvi i světu:
„Křesťanskou eschatologickou nadějí není odchod do nebe, ale sestoupení nebe na zem. Požehnaná naděje nespočívá v tom, že my odejdeme, ale že Kristus přijde.“
