Volba papeže po Františkovi nebude jen rozhodováním o osobnosti, ale i o dalším směřování katolické církve. Jaký bude jeho nástupce? A co všechno bude hrát roli v rozhodování kardinálů? „Církev tvoří putující lid, nikoliv většiny nebo menšiny, připomínal papež František. Poptáván bude proto někdo, kdo dokáže spojovat, je konsenzuální a umí naslouchat.“
Po rezignaci papeže Benedikta XVI. byl očekáván, vzhledem k nutným reformám kurie, papež spíše mladší a akčnější. Pro mnohé překvapivě byl zvolen šestasedmdesátiletý Jorge Mario Bergoglio, který kvůli svému věku vypadl z hledáčku některých pozorovatelů. Kardinálové však důvěřovali jeho schopnosti důrazně zasáhnout, pokud nebude zbytí. Představoval také kompromisní variantu pro konzervativněji laděné kardinály.
Po proběhlých reformách lze nyní očekávat další důležitá kritéria. Jedním z nich bude nejspíš věrnost odkazu papeže Františka. Druhým důležitým kritériem bude rovněž vztah k zahájenému synodálnímu procesu, což neznamená jen pokračování ve formě organizovaných setkání a vydávání směrnic, ale především důraz na cestu a způsob života v církvi. Kardinálové rovněž pravděpodobně ocení schopnost vnímat církev v jejím celosvětovém rozměru – tedy schopnost překračovat hranice a otevírat nové obzory. V neposlední řadě stále zůstávají předmětem zájmu i manažerské schopnosti. Přes Františkovy snahy o úspory a omezování výdajů není hospodaření Vatikánu v dobré kondici. I proto ve svém loňském dopise kardinálům apeloval na pokračování úsilí o ekonomickou reformu, aby dosažení vyrovnaného rozpočtu nezůstalo pouze na úrovni teoretického záměru.
Papež František jmenoval kardinály ze všech koutů světa, včetně oblastí s velmi malou katolickou komunitou. Opustil po dlouhou dobu platné kritérium prakticky automatického spojování některých biskupských sídel s kardinálským postem. Jeho volby byly mnohdy překvapivé. Pro Evropu zůstává handicapem, ani ne tak upadající víra, jak se s oblibou traduje, ale spíše její sebezahleděnost a pořád přetrvávající jistá koloniální mentalita. Kritika této mentality bývá vysmívána, ale pro kardinály ze třetích zemí, zvláště z Afriky, může být Evropan problémem právě z tohoto důvodu. Irácký kardinál Sako zase hovoří o potřebě někoho, kdo dokáže vést dialog s jinými náboženstvími, zvláště s islámem.
Kardinálové rozptýlení do celého světa obohacují společenství církve a svými zkušenostmi prohlubují vhled do vzájemných souvislostí a přispívají k lepšímu pochopení výzev, kterým čelí lidské společenství. Na druhé straně, vzdálenost jejich působišť zapříčiňuje, že se navzájem příliš neznají, navíc řada z nich byla jmenována v posledních letech, a i proto neměli možnost přicházet častěji do kontaktu. Při jejich rozhodování budou hrát důležitou roli i příspěvky jednotlivých kardinálů, které zaznějí během generálních kongregací, které nyní ve Vatikánu probíhají a které budou sloužit jako důležité vodítko při rozhodování, komu dát hlas.
Lidskost a znovu lidskost, autentické bratrství, neokázalost, otevřenost, schopnost přiznat vlastní slabost a omylnost, pokora a něha, vřelost a laskavost, schopnost naslouchat, to vše charakterizovalo papeže Františka. Kardinálové si proto budou klást otázku, jak moc velkou kopií má být jeho nástupce. Budou proto přemýšlet, zda se co nejvíce držet Františkova stylu, anebo naopak nastoupit cestu zdrženlivějšího projevu. Těžko lze ale očekávat zvolení někoho, kdo by se zásadně vymezil proti Františkově cestě. Kardinálové by totiž vyslali vzkaz, že ani oni s ní nesouhlasí. I proto nelze očekávat, že by úspěch mezi kardinály slavil někdo, kdo zásadně odmítá synodální cestu církve.
Církev tvoří putující lid, nikoliv většiny nebo menšiny, připomínal papež František. Poptáván bude proto někdo, kdo dokáže spojovat, je konsenzuální a umí naslouchat. Kromě toho se pravidelně bere v úvahu věk, poptávka nebývá po někom mladším kvůli obavám z dlouhého pontifikátu. Příliš velká šance na zvolení se nedává ani americkým kardinálům, jejich zvolení by bylo bráno jako další posílení americké převahy. Velký zájem není ani o kardinály s blízkým vztahem k některým politikům či politickým stranám.
Přes výše uvedené se žádná volba neobejde bez spekulací o šancích jednotlivých kardinálů. Ani tradované rčení, že kdo vchází do konkláve jako papež, odchází jako kardinál, neplatí vždycky. V nadcházejícím konkláve se hovoří o několika tzv. papabili (pope-able, kardinál s šancí na zvolení papežem).
Mezi nimi se pravidelně uvádí sedmdesátiletý kardinál Pietro Parolin jako státní sekretář blízký papeži Františkovi a známý ostatním kardinálům. Byl by považován za přirozeného pokračovatele Františkova pontifikátu se zdrženlivějším vystupováním. Jeho velkou nevýhodou je nedostatek pastoračních zkušeností, protože hned po studiích zamířil do diplomatických služeb. Otazníky existují také ohledně jeho manažerských schopností a odpovědnosti za některé nevydařené investice.
Neokázalost, skromnost, lidská vřelost, to vše charakterizuje devětašedesátiletého kardinála Mattea Zuppiho, boloňského arcibiskupa a předsedu italské biskupské konference, který rád jezdí na kole. Papež František ho vyslal do Moskvy jednat o míru a o propuštění unesených dětí. Díky jeho misi se řada ukrajinských dětí vrátila domů. Jako dlouholetý spolupracovník komunity Sant’Egidio neztrácí ze zřetele chudé.
Františkův styl je připisován také filipínskému kardinálu Luisi Taglemu, naposledy proprefektu Dikasteria pro evangelizaci. Jemný, pokorný, otevřený kardinál byl považován za papabile již v roce 2013, tehdy byl uváděn jeho věk jako velká nevýhoda. Nyní budou vzbuzovat pochybnosti spíš jeho manažerské schopnosti. Jako prezident mezinárodní charity (Caritas Internationalis) nezvládl problémy této organizace. Po interním vyšetřování odvolal papež František celý tým vedoucích pracovníků včetně Tagleho, který zřejmě věděl a nekonal. Podobně i s případy zneužívání, které jasně odsoudil, ale v praxi již tolik razantní nebyl.
Zvolením kardinála Maria Grecha, generálního sekretáře biskupské synody, by kardinálové vyslovili jasné ano synodálnímu procesu. Grech původem z Malty, z ostrova Gozo, prošel zajímavým názorovým vývojem, od zásadně konzervativních postojů k flexibilním a loni v rozhovoru otevřeně podpořil ženský diakonát.
K zajímavým osobnostem patří též šedesátiletý kardinál Pierbattista Pizzaballa, františkán, latinský patriarcha Jeruzaléma, který nabídl sám sebe jako rukojmí výměnou za děti unesené Hamásem. Má velké zkušenosti s jednáním s oběma stranami izraelsko-palestinského konfliktu a zdůrazňuje roli služby, zajímá se o migranty a mezináboženský dialog. Kromě ne úplně jasného profilování bude kardinály odrazovat i jeho věk.
Také kardinál Péter Erdö, právník, arcibiskup-metropolita arcidiecéze ostřihomsko-budapešťské byl uváděn jako papabili již v předchozím konkláve. Těší se pověsti solidního konzervativce, administrativně zdatného, ale bez výrazného charismatu. Nevýhodou je jeho blízkost Orbánovi. Podobně také platí i pro americké kardinály, ať už se jedná o Blaze Josepha Cupicha či Timothy Michaela Dolana, které rozděluje postoj k prezidentu Trumpovi.
I další kardinálové jsou zmiňováni jako papabile, mezi nimi například kardinál Fridolin Ambongo Besungu, františkán, arcibiskup Kinshasy nebo kardinál Albert Ranjith ze Srí Lanky, který na sebe upozornil zákazem ministrantské služby dívkám s tím, že tato služba je zdrojem kněžských povolání. Pravým opakem by mohla být volba kardinála Angela Fernándeze Artima, saleziána, proprefekta Dikasteria pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Tento kardinál měl jako jediný za šéfku ženu – prefektu Simonu Brambillu.
Za téměř nepravděpodobné je považováno zvolení kardinálů, kteří se z důvodu věku nemohou účastnit konkláve, i když jsou občas zmiňováni, jako např. Marc Ouellet či vídeňský kardinál Christoph Schönborn. Náš rodák Michael Czerny by zase byl druhým bezprostředně následujícím jezuitou, a to je přece jen trochu moc jezuitů najednou.
Při rozdělování na konzervativní a liberální či progresivní kardinály je zapotřebí zachovat obezřetnost a oprostit se od obvyklých schémat. Postoje kardinálů se totiž prolínají a není neobvyklé, že mezi konzervativci, zvláště z třetích zemí, jsou často ti, kdo mají silné prosociální smýšlení, znají problémy chudých a jsou na jejich straně, stejně jako mají daleko otevřenější vztah k dialogu s muslimy, s nimiž se běžně ve svých zemích setkávají. Podobně také třeba švédský kardinál Anders Arborelius, karmelitán, v mnoha postojích konzervativní, překvapil své příznivce, když zavedl Traditionis Custodes, normy omezující sloužení tzv. tridentské mše sv., a současně se vymezil proti politizujícím nálepkám tradiční a liberální katolík.
Podobně jako kardinál Arborelius bychom se měli vyhýbat nálepkování, protože toto škatulkování přispívá k zbytečnému rozdělování. Arcibiskup Okolo, papežský nuncius, v homilii při zádušní mši za papeže Františka hovořil o inkluzivní církvi. Po svém zvolení byl papež František také charakterizován jako ideální outsider, kterému můžeme věřit. Tak třeba přijde další podobný outsider a všechny spekulace o papabili postaví na hlavu.
Konkláve začíná 7. května a nejspíš v něm bude hlasovat 133 volitelů, protože Vatikán ohlásil, že se dva kardinálové omluvili pro nemoc. Kardinál Becciu nakonec pochopil, byť to nyní prezentoval trochu jinak, že jeho vzdání se kardinálských práv v roce 2020 zahrnovalo i neúčast v konkláve. Pozvání papeže Františka na jednání konzistoře v roce 2022 znamenalo akt milosrdenství, nikoliv navrácení práva hlasovat v konkláve.
A perlička na závěr – jako papež z jiného světa by se jevil nejmladší kardinál, pětačtyřicetiletý Ukrajinec Mykola Bychok, biskup eparchie sv. Petra a Pavla v Melbourne. Mladého papeže ale prozatím můžeme přenechat filmovým tvůrcům.
