Co se stane, až zítra umažu poslední čárku fixem na kachličkách, kde se mi odpočítávaly dny do konce adventu? Nebo až otevřu poslední okénko adventního kalendáře a vydloubnu a sním poslední čokoládový bonbon? V tom ruchu a hluku příprav a dokončování úkolů starého roku jsem se v rámci možností pokoušela nějak hledat sama sebe. Zkoušela jsem najít to, po čem moje srdce hladoví.
Zdobila jsem byt i společnou chodbu v domě, upekla jsem několik dávek perníčků, a i když tvarově nebyly zrovna dokonalé, voněly tak, že jim nikdo nedokázal odolat. Vymyslela jsem a vybrala dárky a dala jsem si záležet na jejich krásném zabalení. Poctivě jsem mlsala čokoládové bonbony ze svého adventního kalendáře a ani jeden jsem si neschovala na někdy příště. Každý prosincový den jsem posílala jeden svůj příběh o sněhové vločce na víc než stovku e-mailových adres, abych tímto adventním kalendářem potěšila i jiné lidi. A teď si říkám, co se stane?
Co mám čekat? Změní se něco, když už nastane ten den, kdy už budou konečně ty Vánoce, co jsem se na ně tak těšila a připravovala? Podle čeho to poznám, že jsme se dočkali narození Spasitele? Budu se cítit jinak, v břiše mi budou poletovat malí motýlci a budou legračně lechtat? Možná se budu cítit dojatě a sladce, třeba budu něco nového vědět. Tak nějak nadpřirozeně se v mé mysli otevře nějaká myšlenka, která mě ohromí. Ale co když se nestane vůbec nic?
Je přece docela dost možné, že nebudu cítit vůbec nic jiného než obvyklý hlad ke snídani, únavu z hektického pracovního vypětí minulého měsíce a touhu být sama jako reakci na všechny ty rozhovory a setkání, které jsem absolvovala. Možná budu s drobnou nervozitou kontrolovat, co ještě potřebuji připravit, a usilovně se smiřovat s tím, že něco prostě letos vynechám.
Dobře vím, že svým nejnáročnějším posuzovatelem jsem já sama. Nikoho jiného na celém světě nenapadne tolik věcí, co bych měla a mohla ještě připravit než mne. Celý advent jsem se učila být sama k sobě laskavá, nenakládat si těžká břemena, pravidelně jíst a chodit včas spát. Ještě pořád zjišťuju, jak je pro mne někdy těžké říkat druhým lidem ne. Ještě pořád se mi stává, že to nezvládnu.
Nikdy jsem si nebyla jistá, co mám správně o Vánocích cítit. Jako dítě jsem se těšila na dárky a na pohádky, na slavnostní atmosféru doma, na společné zpívání koled a konečně na povolené mlsání cukroví. Jako maminka jsem se těšila na radost svých dětí, na to, jak budou reagovat ostatní příbuzní na naše dárky a zpívané koledy. A teď? Nedorostla jsem snad konečně do věku, kdy bych měla nalézt něco podstatnějšího? Jenže netuším, co by to tak mělo být.
Co když už to je všechno a žádné hektické prožitky radosti, závratného štěstí nebo nějakého nadšení se nedostaví? Co když ta lehká únava a potřeba samoty je přesně to, co potřebuji? Ráda budu koukat na své blízké, jak se radují z dárků. Ráda s nimi budu zpívat koledy a jíst dobré jídlo. Samozřejmě, že se těším i na to, co rozbalím já sama, ale možná, že nejvíc ze všeho se těším na tiché chvíle, osamělé procházky, saunu a čtení u kamen. Hektický advent by měl vyústit ve změnu a tou pro mě nebude ještě hektičtější oslavování, bude jí asi ticho. Třeba se uvnitř ticha v mém srdci něco nového narodí.
