V našem světě umírá denně spousta lidí na Ukrajině, v Gaze a my nevíme, proč umírají právě ti konkrétní lidé, a ne jiní. Na tuto otázku nedostaneme odpověď. Tajemství utrpení nevinných se nezbavíme, když oběti nařkneme z hříchu, a tak jednoduše zachráníme svou představu o Boží spravedlnosti. Vztah Boží moudrosti a utrpení nevinných pro nás zůstane hádankou, paradoxem, tajemstvím. Je to jeden z křížů víry a lidské existence, které musíme nést.
Zamysleme se nad dvěma texty z třetí neděle postní. Nejprve je to čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Tento text líčí známou scénu setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři:
Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“
Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘“
Hospodin odmítá sdělit Mojžíšovi jméno, kterým by si ho mohl snadno přivolat. Bohové okolních národů měli svá jména, svou podobu, své sochy, své „resorty“ – byli bohy plodnosti, úrody, deště nebo války.
Bůh oslovující Mojžíše takový není. Filosof Nicholas Lash napsal: křesťané, židé, muslimové a ateisté mají jedno společné: nevěří v bohy. Biblický Bůh není jeden exemplář z množiny bohů. Je jeden, jediný, jedinečný, s nikým a ničím nesrovnatelný. Vymyká se všem náboženským kategoriím, představám a pojmům. Pokud o něm chceme mluvit v našich lidských pojmech (a my žádné jiné k dispozici nemáme), musíme si být vědomi, že to jsou jen naše slova, obrazy a metafory.
Vyzout se ze svých představ
Pokud bychom je brali příliš vážně a chtěli do nich vtěsnat všepřesahující Tajemství, kterým je Bůh, dopouštěli bychom se idolatrie, modloslužby, hříchu proti prvnímu ze všech Božích přikázání. Bůh není takový, jak si ho představujeme, Bůh je takový, jaký je. Bůh není ten, kterého si představujeme, Bůh je ten, který je. Při se setkání s ním si Mojžíš zul své opánky; i my se musíme nejdřív vyzout ze svých představ a očekávání.
Podivuhodnou větu „Jsem, který jsem“ někteří překládají „Budu, jaký budu“ – a jiní ji vykládají: „Budu s tebou“. Filosof Richard Kearney učí, že Bůh k nám přichází jako možnost, jako nabídka, jako výzva. Když se ujmeš úkolu, kterým tě pověřuji, budu s tebou. To je klíčové Boží sdělení při prvním setkání s Mojžíšem. Podobně Bůh oslovuje proroky a také Ježíšovu matku Marii.
Bůh nikým nemanipuluje, oslovuje a respektuje naši svobodu. Máme svobodu vybrat si víru i nevíru. Pro oba postoje (ale i proti nim) najdeme mnoho argumentů. Víra nespočívá v uznání a přijetí teorií, dogmat, učení, nýbrž přichází jako výzva, jako nabídka existenciální možnosti svobodně vstoupit do otevřeného prostoru. Dostáváme úkol, otvírá se nám brána, můžeme se vydat na cestu. Ta výzva se během cesty (ale právě jen na cestě, jen když se na ni vydáme) bude upřesňovat. Pro Mojžíše to bude znamenat: Jdi a vysvoboď můj lid! Povedeš ho – a já budu s tebou.
Víra je odvaha přijmout úkol
Bůh říká: Já nejsem zdání, já JSEM – to je mé jméno a má podstata: jsem skutečnost sama. Víra, to znamená odvaha přijmout skutečnost jako úkol. Víra neznamená fatalismus a pasivitu. Skutečnost totiž není slepý nezměnitelný osud. Bůh je živá a stále se rozvíjející skutečnost. Bůh nás stále oslovuje skrze dynamiku skutečnosti; realita je neustálý pohyb a vývoj. Lidský život je součástí tohoto procesu a záleží na tom, jak se k němu člověk staví a jak se mu snaží rozumět. Víra je prostor našeho dialogu s Bohem.
Víra je určité porozumění realitě, porozumění, které se neděje jen v našem přemýšlení, v rovině názorů a teorií, nýbrž především v celkové orientaci našeho života, v naší praxi. Na Boží výzvy odpovídáme hlavně svými činy. Boha zajímá, jací jsme, jak žijeme; z našeho myšlení, přesvědčení a z našich slov ho zajímá pak především to, co je kryto našimi činy.
Víra je porozumění realitě, ale zároveň uznání, že celku skutečnosti nerozumíme úplně a bezezbytku. Díky Božímu sebesdílení v přírodě, dějinách i v Písmu můžeme mnohé chápat – ale zdaleka ne všechno. Bůh, celek skutečnosti, nesmírně přesahuje to, čemu rozumíme, a mnoho věcí pro nás zůstává tajemstvím a bude pro nás nepochopitelné až té doby, kdy uvidíme Boha tváří v tvář. Do té doby chápeme jen částečně, v hádankách, říká Písmo.
Utrpení nevinných
V evangeliu této neděle čteme:
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“
Jednou z věcí, která pro nás zůstane tajemstvím, je zlo ve formě utrpení nevinných. V našem světě umírá denně spousta lidí na Ukrajině, v Gaze a my nevíme, proč umírají právě ti konkrétní lidé, a ne jiní. Nevíme, proč zahynulo právě těch 14 studentů při masakru na pražské filosofické fakultě nebo právě ti lidé při dopravním či živelném neštěstí, proč právě ti konkrétní lidé mezi námi umírají na rakovinu. Na tuto otázku nedostaneme odpověď.
V dnešním evangeliu Ježíš na tuto otázku dává pouze nepřímou, spíše negativní odpověď. Dostává otázku, proč právě určití Galilejci byli obětí masakru a proč právě těch několik lidí zahynulo při zřícení věže. Vždycky se najdou lidé, kteří nabízejí na tyto otázky perverzní náboženské odpovědi: „Byl to trest za hřích! Ti lidé byli hříšníci a Bůh je potrestal!“
Při pandemii se hned objevili náboženští krkavci, kterým bylo vše jasné: „Bůh trestá svět za liberální politiku, za potraty a toleranci k homosexuálům!“ Když došlo k vraždě v bratislavském klubu Tepláreň, hned jeden z biskupů prohlásil, že ti lidé byli zřejmě hříšníci.
Obvinění není odpověď
Ježíš tomuto perverznímu kultu zlého a mstivého boha říká své zásadní a rozhodné NE! Myslíte si, že oběti teroru nebo neštěstí si to zasloužily, že to byli větší hříšníci než ostatní? Říkám vám jasně: Ne, nebyli!
Tajemství utrpení nevinných se nezbavíme, když oběti nařkneme z hříchu, a tak jednoduše zachráníme svou představu o Boží spravedlnosti. Nezbavíme se tíže té otázky, když si budeme hrát na Boží advokáty jako Jóbovi přátelé; Bůh je za to přísně napomenul.
Toto tajemství nevyřešíme ani tím, že Boha prohlásíme za neexistujícího a svět a život jednoduše za absurdní, nesmyslný, zlý a šílený. Někdy můžeme mít takový dojem, ale v nejhlubším jádru každého člověka je nevykořenitelná naděje, že tomu tak není.
Ježíš přece na jiném místě říká, že bez Boží vůle nespadne nikomu ani vlas z hlavy. Vztah Boží moudrosti a utrpení nevinných pro nás zůstane hádankou, paradoxem, tajemstvím, „kóanem“. Je to jeden z křížů víry a lidské existence, které musíme nést.
Ježíš v onom úryvku z evangelia říká těm, kdo by oběti chtěli automaticky považovat za hříšníky a Boha za trestajícího mstitele: „O tom vůbec nespekulujte! Spíše si uvědomte, že každý lidský život je zranitelný, že může kdykoliv nečekaně skončit, a tedy je ho třeba využít k tomu, co je smyslem lidské existence – k obrácení, k obratu od sobectví k lásce bez hranic.“ To je ta jediná Ježíšova praktická odpověď tváří v tvář tajemství utrpení. To jediné „poučení“, které si z těchto zkušeností s nepochopitelnými věcmi můžeme vzít.
Nezapomeňme ovšem na solidaritu, na pomoc trpícím, když je to ještě možné. Takových příležitostí nám dnešní svět dává bezpočet.
