Nedávno jsem se na sociálních sítích zeptal přátel, co si myslí o „prvotním hříchu“, a dostal jsem mnoho různých odpovědí. Pravda je, že víra mnoha mých přátel prochází rozkladem, není tudíž překvapením, že se názory liší. Nicméně šíře rozmanitosti odhalila, jak velká nejistota kolem tohoto tématu panuje.
Pro upřesnění uveďme, že učení o prvotním hříchu vypracoval svatý Augustýn ve 4.století. I pro evangelíky by to mělo znamenat, že jde o dogma, které lze zpochybnit, ale málokdy se tak děje. Církev mého dětství mě učila, že prvotní hřích je vzpoura proti Bohu, konkrétně když Adam a Eva jedli ze stromu poznání dobra a zla.
Pro přemýšlející věřící nyní vyvstává problém: s výjimkou některých projevů evangelikalismu ve Spojených státech se dnes většina křesťanských společenství na celém světě skládá ze zmenšující se skupiny lidí, kteří věří v sedmidenní stvoření (a šest tisíc let starou Zemi), a z rostoucí skupiny stejně oddaných věřících, kteří přijímají, že život se spíše vyvíjel, než že by se objevil plně zformovaný na Boží příkaz, a proto čtou první část knihy Genesis alegoricky. Jako progresivní křesťan se plně hlásím k druhé skupině, a přestože někteří z mých přátel stále věří v sedmidenní stvoření, je jich s přibývajícími lety stále méně.
Pokud připustíme, že příběh o stvoření v Genesis je alegorický, pak musíme alegoricky nahlížet i na „prvotní hřích“. Co se nám tento příběh snaží sdělit?
Hřích sebeodsuzování
Můj názor je následující – prvotní hřích, který je v příběhu Genesis ukázán, je sebeodsuzování. Abych to mohl vysvětlit, musím definovat samotné odsouzení. 1 Korintským 4, 5 ukazuje, že odsouzení je předpokladem pohnutky:
Nevynášejte tedy předčasné soudy. Až přijde Pán, osvětlí, co je skryté ve tmě, zjeví úmysly srdcí a tehdy každého ocení Bůh.
V plnosti času budou úmysly našich srdcí odhaleny v procesu Božího soudu. Pouze Bůh je vybaven k tomu, aby věděl, co nás motivuje, a tím, že tyto hnací síly vynese na světlo, nám poskytne prostor pro vzájemné usmíření. Soudný den, který, jak věřím, bude epochou sám o sobě, bude dobou smíření a uzdravení. Pokud si však vy a já děláme domněnky o motivacích druhých, vstupujeme na půdu, na které může stát pouze Božstvo.
Jsme upozorňováni, abychom nesoudili, protože to pro nás není bezpečné, ale přesně to udělali Adam a Eva, když jedli ze stromu poznání dobra a zla. Zabloudili na nebezpečné území, nechali se pokřivit iluzorním poznáním a domnívali se, že jsou schopni určit, co je dobré a co zlé. V důsledku toho pak první věc, kterou s tímto poznáním učinili, bylo, že sami sebe odsoudili jako zlé.
Jejich první reakce ukazuje, jak velkou proměnou prošli. Genesis 3,7,
Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky.
Zakrytí jejich nahoty bylo výrazem studu. Když je Bůh hledal, skryli se, uvědomili si sami sebe a styděli se za sebe způsobem, který by jim byl dříve neznámý. Bůh na ně zavolal a v Adamově odpovědi je patrné jeho sebeobviňování a strach, který z něj pramenil (Gn 3,10):
Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl.
Iluzorní poznání dobra a zla způsobuje, že se lidé poměřují s domnělým měřítkem a zjišťují, že jsou nedostateční. Prohlíželi si své vlastní tělo a uvědomili si pocit odmítnutí. V těch chvílích Adam a Eva usoudili, že nejsou dost dobří, že nezapadají, že je s nimi něco zásadně špatně.
Z alegorického hlediska tedy přesvědčení, že můžeme soudit dobro a zlo, změnilo celý pohled lidstva na sebe sama, a to nikoli k lepšímu.
Bůh jasně řekl, že pokud lidstvo sní zakázané ovoce, zemře. Jinými slovy, když se pustíme do souzení, otráví to naše srdce a připraví nás to o klidné a snadné spojení s Bohem, což je forma duchovní smrti.
Rozhodnutím soudit sebe sama bylo lidstvo prokleto. Udělali jsme si ze sebe bohy, vážili jsme si jednoho člověka více nebo méně než druhého, ukazovali jsme prstem viny na druhé nebo na sebe, jako ostatně Adam obviňoval Evu. Naše srdce byla zatvrzelá a pocit studu se nejen zrodil, ale rozšířil svá chapadla do všech koutů našeho života.
Odsuzování je prvotní hřích
Někteří lidé tvrdí, že prvotním hříchem byla vzpoura – že nám Bůh dal příkaz a my jsme ho nedodrželi –, ale pro mě je to nedostatečné vysvětlení, které vykresluje Boha jako svévolného a nemilosrdného strážce pravidel. Skutečně následným prvotním hříchem je odsouzení – hřích, který nás připravil o pokoj, o důvěru a o nás samotné.
Hospodin nepřikázal, abychom nejedli ze stromu poznání dobra a zla kvůli tomu, že by měl rád pravidla a jejich dodržování. Udělal to, protože věděl, že nás to ovlivní. Pokud pochopíme, že prvním projevem pádu bylo sebeodsuzování, je potom snadné přijmout samotné odsuzování jako hlavní pilíř lidské vzpoury.
Toto pochopení pak přináší větší hloubku do toho, jak vnímáme evangelium, i do pochopení toho, od čeho by nás Bůh rád osvobodil.
Autor: Duncan Edward Pile
Překlad: Lucie Hornová
Zdroj: Patheos
