Respekt k druhým náboženstvím znamená oprostit se od pýchy, že my rozumíme působení Ducha svatého nejlépe a že jsme proto oprávněni soudit jiné. Všichni máme vlastní limity a omezení. Na cestě dialogu napomáhá vědomí těchto limitů a uznání, že ostatní jsou na tom podobně. Z čeho naopak máme mít obavy, je neochota lidí usilovat o rozvoj bratrství.
Při své nedávné apoštolské návštěvě v Asii papež oslovil i mladou generaci. Během setkání s nimi diskutoval o jejich snech, vyhlídkách do budoucna, životní cestě a o tom, jak vnímají současný svět. Povzbuzoval je a zároveň je varoval před rozbroji, hádkami, povyšováním se a přehlížením jiných. Jedním ze stěžejních témat, která papeži mimořádně leží na srdci, je bratrství, jak dosvědčuje i encyklika Fratelli tutti (encyklika o bratrství a sociálním přátelství). Za jeden z nejpozitivnějších dojmů ze setkání s mladými v Singapuru označil jejich schopnost vést mezináboženský dialog. To je velmi důležitý signál, ostatně hádky o to, které náboženství je lepší, vedou jen k destrukci. A dodal: „Všechna náboženství jsou cestou k Bohu.“ Pro upřesnění připojil analogii s jazyky. Jsou různé jazyky, různé idiomy, jak se dostat k Bohu. Bůh je Bohem pro všechny a my všichni jsme Boží děti.
Papežova slova o všech náboženstvích vzbudila velkou pozornost. Rozhodně se však nedá říct, že pouze pozitivní. Jeho kritici mu okamžitě vyčetli, že mezi jednotlivá náboženství položil rovnítko, tedy že je postavil všechna na stejnou úroveň, a podsouvají mu tvrzení, že je úplně jedno, kdo jaké náboženství vyznává. Z jeho výroku o „náboženstvích jako cestě k Bohu“ dovozovali, že se papež odchyluje od pravého učení církve, podle něhož je jedině Kristus prostředníkem a cestou ke spáse, a pro nás se stává přítomným ve svém těle, v církvi. Kristus také potvrdil nutnost víry a křtu, a tedy i nutnost církve.
Charles Chaput Cap, emeritní arcibiskup filadelfský a Františkův častý oponent, okamžitě kritizoval papežovo vyjádření na stránkách magazínu First Things. Zdůraznil, že je to pouze Ježíš Kristus, kdo zachraňuje, jak čteme i v Janově evangeliu: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Papež má podle Chaputa učit jasně a nedávat žádnou záminku, aby si někdo mohl myslet něco jiného. Jinak selhává v lásce, protože opravdová láska si přeje dobro druhého, a tím je poznání Ježíše a jeho lásky.
Cesta k Bohu
Oponenti však vyčítají papeži něco, co ve skutečnosti neřekl. Interpretují jeho slova způsobem, který posouvá význam řečeného a zkresluje obsah sdělení. Papež nemluvil o Kristu a o spáse, ale o cestě k Bohu. Výrok papeže Bonifáce VIII. z roku 1302, že „mimo církev není spásy“ (bula Unam sanctam), postupem času prošel vývojem a upřesněními. Ostatně už sv. Justin Mučedník se zmiňuje o těch, kdo žijí podle Logu (Krista jako vtěleného Slova) jako o křesťanech, byť by byli třeba považováni za ateisty. Pozdější papežové jako Alexandr VIII. a Klement XI. odsoudili tvrzení, že Kristova milost nepůsobí v lidech jiného vyznání. V roce 1949 byl dokonce exkomunikován americký jezuita Leonard Feeney z důvodu restriktivního výkladu učení, že „mimo církev není spásy“. Feeney a jeho stoupenci hájili tento výklad jako jediný pravověrný. Dostal název „bostonská hereze“. Důvodem exkomunikace se stalo Feeneyovo odmítnutí interpretace výroku „mimo církev není spásy“ v kontextu celého učení církve.
O spáse pro všechny výslovně pojednávají dokumenty druhého Vatikánského koncilu. Pastorální konstituce Gaudium et spes prohlašuje, že poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, a proto musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh. Rovněž Lumen gentium hovoří o věčné páse pro všechny, kdo bez vlastní viny neznají evangelium, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. Následně stejné přesvědčení o působení Ducha svatého dávajícího možnost všem přičlenit se ke spáse potvrzuje i encyklika sv. Jana Pavla II. Redemptoris missio. Podle ní je vztah církve k ostatním náboženstvím určován dvojí úctou, a to „úctou před člověkem, který hledá odpověď na nejhlubší otázky života, a úctou před působením Ducha v člověku.“
O nutnosti vzájemného mezináboženského respektu nehovořil papež pouze v Singapuru, kde křesťané netvoří ani 20 procent obyvatelstva. Se stejným důrazem na vzájemný respekt se obracel i k mladým na setkání v Dili, hlavním městě Východní Timoru, jehož obyvatelstvo tvoří katolíci z 95 procent. Nabádal je, aby se vyvarovali nepřátelství mezi sebou. Pokud patřím k jednomu náboženství a druhý k jinému, nesmí toto být důvodem k hádkám, ale ke vzájemnému respektu. Vyzval mladé, aby si společně zopakovali: „Respektujme se navzájem.“ O nutnosti respektu ke všem náboženstvím pak papež hovořil i během tiskové konference na palubě letadla.
Spása pro všechny
Výzvy k respektu k jiným náboženstvím nepopírají nic z učení církve. K němu patří víra, že Kristus založil jednu svatou katolickou a apoštolskou církev a že spása přichází skrze Kristovo tělo. Současně ale také přesvědčení, že spása je nabízena všem lidem a oni jí také mohou dosáhnout, pokud poctivě hledají pravdu a dobro, i když zůstávají kvůli různým okolnostem mimo církev. O Bohu, který nestvořil náboženskou rozmanitost, ale umožňuje ji, protože lidi obdařil svobodnou vůlí, hovořil papež před pěti lety při audienci po návratu z Maroka. Mluvil o dialogu, setkávání, a především o bratrství, které po nás Bůh požaduje. „Nesmíme se bát odlišnosti. Bůh to dovolil,“ připomněl papež. Z čeho naopak máme mít obavy, je neochota lidí usilovat o rozvoj bratrství.
Respekt k druhým náboženstvím znamená oprostit se od pýchy, že my rozumíme působení Ducha svatého nejlépe a že jsme proto oprávněni soudit jiné. Všichni máme vlastní limity a omezení. Na cestě dialogu napomáhá vědomí těchto limitů a uznání, že ostatní jsou na tom podobně. Dialog nás má vést ke vzájemnému porozumění a přijímání jednoho druhým. Úcta k ostatním a jejich způsobu hledání pravdy, stejně jako úcta k působení Ducha, nás vede k naslouchání a k touze po porozumění. Musíme odložit postoj nadřazenosti, předsudky a předem připravené odpovědi, ty pocházejí od ducha rozdělení a zla. Redemptoris missio vysvětluje roli ostatních náboženství jako určitou výzvu pro církev, aby „objevovala znamení Kristovy přítomnosti a působení Ducha, a rovněž k tomu, aby prohlubovala vlastní identitu.“
Papežovi kritici s oblibou využívají jednotlivé věty vytržené z kontextu a zneužívají je ke svévolné interpretaci. Separovaná věta pak může nabýt odlišného vyznění, protože jí byl odňat kontext a pointa, ke které původně směřovala. Papež mluvil v těchto souvislostech o povaze náboženství, o touze člověka hledajícího Boha, o jeho kulturním původu. Směřoval ke zdůraznění bratrství a odložení postoje rozdělení a dokazování si, kdo je lepší. Do této souvislosti spadá i jeho poznámka při letecké konferenci, kdy na dotaz na rizika působení sekt ve Východním Timoru odpověděl, že „náboženství je univerzální, ať už se jedná o jakékoliv náboženství. Sekta je omezující, je to malá skupina, která má vždy jiný záměr.“ A tento sektářský záměr můžeme vypozorovat i u papežových kritiků záměrně vytrhujících jeho věty z kontextu.
Úkol pro dnešní křesťany trefně vymezil na letošním teologickém setkání v Rijece v Chorvatsku místní arcibiskup Mate Uzinić: „Být následovníky Krista dnes znamená objevovat a uznávat náboženský rozměr jiných náboženství. Dnešní věřící, a zvláště vy, mladí teologové, byste měli svým současníkům pomoci odpoutat se od modly sebelásky, která je kořenem netolerance, pohrdání a vylučování druhých.“
