Některé lidi na ulici nepotkávám moc ráda. Uvádějí mě do rozpaků. Nejsem si jistá, jak na ně reagovat. Neměla bych jim nějak pomoct? Jenže nevím, co by přesně potřebovali. Nevím, jestli bych je nějakou svou nabídkou pomoci neurazila, protože si třeba potřební vůbec nepřipadají a neuvědomují si, že tak mohou působit. Třeba by jen chtěli být normální lidé na ulici jako všichni ostatní.
Jako třeba jedna starší paní, která chodí velmi namáhavě o holi. Je menší drobné postavy a s velkou námahou vždy rázuje po chodníku docela svižným tempem a zdá se mi, že každý den v tutéž dobu obchází stejný okruh. Nejspíš potřebuje chodit, aby chodit nepřestala úplně. Síla vůle se jí zračí ve tváři a já jsem cítila vždy drobné dojetí a velký obdiv k její odhodlanosti.
Chtěla jsem jí nějak dát najevo účast, a tak jsem ji začala spontánně zdravit. Zpočátku na mne hleděla s nedůvěrou, ale protože jsem ji potkávala každé ráno po cestě do práce, a když už jsem jí jednou začala přát dobrý den, tak jsem v tom hodlala vytrvat. Teď už mi na pozdrav odpovídá s úsměvem. Třeba se časem dáme do řeči a já se o ní dozvím něco víc.
Pak je tu starý pán, který vypadá docela odpudivě. Ať je zima nebo léto, belhá se pomaloučku šouravou chůzí na opuchlých červených nohách s popraskanou loupající se kůží v rozšmajdaných bačkorách nebo špinavých páskových sandálech. Nejspíš někde v okolí bydlí a já ho potkávám, jak jde k samoobsluze a nese špinavou látkovou nákupní tašku. Připadá mi, že své okolí příliš nevnímá, jeho tvář působí, jako byl ve snách nebo hluboce ponořen ve svém světě. Když se na chodníku míjíme, nikdy se na mne nepodívá a já cítím něco jako zahanbení, že tak bídně vypadá a já bych mu měla možná nějak pomoct, něco udělat, ale nevím co a nevím jak.
Včera jsem ho potkala zase. Bylo to dopoledne, když jsem spěchala do práce. Starý pán se šoural ještě trochu pomaleji než obvykle, protože vlekl kbelík plný vody. Překvapeně jsem se dívala, co to má znamenat. Kam může nést kbelík s vodou? Pán směřoval ke zrušené kavárně, před níž bývalí provozovatelé zanechali velké květináče s rostlinami, které tvořily spolu s pár stolky a židličkami uliční kavárenskou zahrádku. Stolky a židličky si odvezli s ostatním zařízením, ale květináče na okraji chodníku zůstaly. Jen je přistrčili těsně pod strom do čtverce hlíny v asfaltu chodníku. Snad na ně zapomněli. Teď už vypadaly dost zuboženě. Třeba si je nový provozovatel kavárny nechá, přemýšlela jsem.
Starý pán se dobelhal ke stromu a lil vodu ze svého kbelíku do těch květináčů. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Vůbec nebyl tak nevšímavý, jak jsem si myslela. Zaléval zapomenuté květiny, což třeba mne vůbec nenapadlo. Asi ho taky začnu zdravit. Popřát mu dobrý den je to nejmenší, co mohu udělat.
