Některým lidem se život jeví být narýsován do nejmenších detailů. Člověk má projít iniciačními a transformačními rituály a stávat se tím, kým si dospělí myslí, že by se měl stát. Kdo se nestane tím, kým se podle druhých v té které etapě svého života má stát, je postupně vytlačen na okraj svého společenství a pokládán v tom lepším případě za podivína. A pro církev tohle platí dvojnásob.
Asi každý člověk chtěl být v průběhu života někým jiným. Hry na něco a na někoho provázely celé naše dětství, a zdá se, že úplně stejně to mají děti dnešní generace. Svět, který nazýváme pohádkový nebo fantastický, je pro děti světem skutečným. Nemělo by to pro nás, křesťany, být tak těžké pochopit, protože součástí naší víry je mimo jiné i pestré společenství duchových bytostí – andělů. Být někým jiným, než jsme, je klíčovou charakteristikou křesťanského života na cestě do věčnosti. Zničit v sobě hřích a stát se svatým.
Někteří až příliš vážní dospělí si myslí, že právo na to cítit se rytířem nebo princeznou mají jen děti tak do deseti let. Někomu se život jeví být narýsován do nejmenších detailů. Člověk má projít iniciačními a transformačními rituály a stávat se tím, kým si dospělí myslí, že by se měl stát. Grafikon sociálních inženýrů je v tomto ohledu neúprosný. Kdo se nestane tím, kým se podle druhých v té které etapě svého života má stát, je postupně vytlačen na okraj svého společenství a pokládán v tom lepším případě za podivína. Pro církev tohle platí dvojnásob, protože žít v církvi jinak, než žijí ostatní, nabourává zažité a po léta předávané kulturní představy, které mají pro někoho větší důležitost než desatero.
Vzory ženství a mužství nejsou neměnné
Kulturní antropologové a etnologové nám ukazují, že takzvaná adjustace lidského těla, a tedy různé druhy úprav, zdobení a krášlení, stojí u kořenů kultury jako takové. Existují milióny způsobů, jak si lidé napříč kulturami upravují trvale nebo dočasně své tělo, jak se oblékají a čím se zdobí. Čas od času se o 180 stupňů otočí to, do čeho se oblékají muži a ženy, i vzor toho, co je pro danou dobu a kulturu typicky mužské a typicky ženské.
Můžeme vidět, jak nejlepší muži starověku a středověku nosili výrazně ženské oblečení – sukně, šaty, zdobené límce, jemné punčochy, střevíce na podpatku. Neuplyne ani pár století a v kultuře, která se také hlásí ke křesťanství, by šlechtic v ženském oblečení byl pokládán za zženštilého nebo metrosexuála a jen těžko by si mohl zajít do hospody na pivo. Měli by ho za provokatéra nebo transvestitu. Jenže třeba chlapák zpocený od hlavy až k patě v reklamě na motorovou pilu, který je vydáván za etalon mužství, by si například na takové boloňské univerzitě, založené v roce 1088, asi neškrtnul, protože by byl tehdy považován spíš za uprchlého zločince než za intelektuála, který má shodou okolností v ruce pilu a ve vousech a na mužné hrudi piliny.
Často se setkávám s představami, že „normální člověk“ v „normálním světě“ žádné představy a fantazie o tom, kým by chtěl být, ač není, nemá. Nemůže mít. Nesmí mít. Pakliže někdo takové představy má, má si je nechat pro sebe a navštívit psychiatra. Není prý „normální“, aby někdo chtěl být někým jiným, aby se někdo cítil nekomfortně v těle, do něhož se narodil, aby se někdo snažil vypadat tak, jak mu to vyhovuje a jak ho to dělá šťastným. Přiznám se, že těm, kteří říkají, že žádné takové představy a přání nemají, protože jsou přece „normální“, nevěřím.
Společnost je pestřejší než představy o ní
Když Alfred Kinsey realizoval ve Spojených státech rozsáhlou studii o sexuálním chování amerických mužů a žen, ukázal, že lidské představy o tom, co, kdo, kde s kým dělá, jsou v naprostém rozporu s realitou. Tehdejší společnost ovládaly puritánské představy, že spolu mají sex jen lidé stejného vyznání, stejné barvy pleti, zhruba stejného věku, stejného sociálního postavení a tak dále. Kinsey dokázal, že společnost je i v této oblasti mnohem pestřejší a že lidská pojetí sexu, sexuality a toho, jak sexualitu provozují a žijí, neodpovídají tomu, co si o sexualitě myslely církve té doby.
Pokud se v církevním prostředí objevují stanoviska o tom, že lidé jiné orientace a lidé hledající svoji sexuální a genderovou identitu jsou vlastně zmatení a nemocní, jsem ve střehu. Vidím-li své kolegy oblečené do liturgických oděvů, jež jsou typicky ženské, kladu si otázku, jak může někdo z této pozice kritizovat druhé, kteří jsou oproti nim navenek skoro tuctoví. V jižních kulturách se ke všem těm albám, ornátům, superpelicím a límečkům oblékají ještě jemné bílé punčochy, rukavičky, čepičky a botičky, po kterých by prahla nejedna moderní žena.
I když by liturgická reforma, která by zcivilnila liturgické oděvy pro muže 21. století, trvala asi jednu minutu, nikomu se do ní nechce. Být navenek někým jiným, než jsem, je tváří v tváří Bohu, který dokonale ví, kdo jsem, svým způsobem schizofrenní. Jenže za jakkoliv tradiční oděv ženského střihu se to, kým opravdu jsem, schovat nedá. Obvykle totiž stačí jen promluvit…
Ježíš neodpovídal představám o Mesiáši
Myslím, že bychom se při pomyslné hře na pravdu divili, kdo z nás touží být úplně někým jiným. Kdo se cítí nedobře v roli, kterou na sebe musel vzít. Kdo se nedokázal ztotožnit s tím, že být mužem znamená v jeho domácím okolí právě onu roli chlapáka, připomínajícího hrdiny westernových filmů. Téměř celou dobu Ježíšova veřejného života si jeho učedníci mysleli, že je někdo jiný. Projektovali do něj své představy o tom, kdo to je Mesiáš; a když se jim nakonec ukázal jako Syn Boží, který zemřel na kříži, vstal z mrtvých a šel s nimi do Emauz, divili se někteří z nich, s kým to vlastně celou dobu chodili.
Představa, že každý člověk je osudově determinován tím, co má v kalhotách, je jen smutným pokračováním představ o tom, jaká je role člověka ve společnosti a v církvi. Kdyby nám dnes, tak jako ještě našim pra-prarodičům někdo říkal, že si nesmíme vzít ženu či muže z vedlejší vesnice a že nám sňatek musí dovolit náš pán, asi bychom ho poslali se proběhnout. Kdyby někdo říkal učitelkám, jak se to dělo ještě na začátku 20. století, že musí žít v celibátu, patrně by ho odkázaly na některou z linek pomoci. Pokud by nám někdo říkal, že je Boží vůle, že jsme se někde narodili a jsme determinováni osudem svých rodičů, musíme převzít jejich povolání a neposunout se ve svém životě ani o píď, zřejmě bychom definitivně ztratili trpělivost.
Vědecké poznání dneška neříká, že člověk je úplně něco jiného, než jsme si dosud mysleli. Pomáhá nám spíš pochopit, že hlubiny naší osobnosti jsou mnohem barevnější a že být tím, jakými nás chce náš Pán, znamená odpovědět svobodně na to, co všechno do nás vložil a co nás činí nejen krásnými, inteligentními a silnými, nýbrž i to, v čem jsme díky vrozené slabosti hříchu zranitelní, nedostateční a malí.
Když se nám napříště bude zdát, že nikdo nemá právo na to být a cítit se jiný, vydejme se do hlubin svého svědomí a podívejme se, jaká jsou naše nejtajnější přání „být jiní“, cítit se jinak, moci se bezpečně a bez obav druhým ukázat takoví, jak se sami vidíme. Našli bychom k tomu ve svých církevních společenstvích odvahu?
