V posledních letech mnozí z nás sledují vyostřující se společenskou atmosféru kolem tématu minoritní sexuality a genderové identity, kde se chvílemi zdá, že hrozí fyzický střet mezi liberály a konzervativci na Václavském náměstí. V křesťanském prostředí by se napětí kolem tohoto tématu dalo krájet.
Konzervativci vyzbrojeni těžkými Biblemi připraveni hájit pravdu Písma a liberálové vyzbrojeni Biblí v mobilu (s jinými podtrženými verši), připraveni hájit práva každého člověka na osobní štěstí. Pozoruhodné na tomto blížícím se střetu by bylo, že tak jako už tisíckrát v minulosti by oba nesmiřitelné tábory stály na bitevním poli ve jménu Lásky.
Na které straně myslíme, že by stál Ježíš?
Zatím se tento souboj odehrává internetovými prohlášeními, videi s duhovým podbarvením a peticemi apelujícími na moc zákonodárnou a výkonnou.
Tento komentář píšeme proto, že se jako evangelikálové, křesťané a vedoucí v církvi (heterosexuální muži žijící v manželství) nedokážeme s čistým svědomím ztotožnit ani s jednou z těchto stran. A jsme přesvědčeni, že nejsme sami. Uznáváme také, že spoustu věcí nevíme. Nevíme proč, nevíme jak. Každý pohled včetně našeho má mezery a nejistá místa. Zároveň se nesnažíme o biblický komentář, který by měl do celého tématu přinést černobílou jasnost. Nikdo z nás pravdu nevlastní. Pravda je u Boha a my se k ní snažíme přibližovat. Věříme a doufáme, že se obě strany shodnou na tom, že v první řadě chceme vést lidi za cestou, pravdou a životem – živým Ježíše Kristem, kterého popisuje Bible.
Z prohlášení ve veřejném prostoru máme zatím pocit, že každý křesťan si musí vybrat, na které straně barikády bude. U obou stran nám ale něco chybí.
Pro zjednodušení budeme používat pojmy konzervativci a progresivní/liberálové. Nemyslíme to pejorativně, těmito pojmy se křesťané běžně označují. Pokud nejste vůbec z církevního prostředí, možná pro vás budou prázdné některé pojmy nebo argumentace, doufáme však, že i tak vám bude úvaha přínosem.
Chceme upřímně začít něčím pozitivním, co každá strana přináší.
Na liberálnější straně si vážíme důrazu na hodnotu každého člověka, přijetí v komunitě, bezpodmínečnou lásku a individualitu každého příběhu. Naprosto sdílíme silnou frustraci z homofobních křesťanů, kteří často z pohodlí své heterosexuality ukazují prstem, házejí kamenem a vytvářejí nepřátelské prostředí pro queer lidi, ze kterých často osobně nikoho neznají. Taky nás vytáčí absurdní zobecňující představy konzervativců, že každý gay vystupuje v průvodu Prague Pride, žije promiskuitním způsobem života, má nebo brzy bude mít AIDS a přál by si, aby většina společnosti byla queer.
U konzervativních křesťanů si vážíme toho, že berou Boha jako krále a autoritu, který je stále stejný. Bůh, kterému se máme plně podřídit v každé oblasti života bez ohledu na to, jak se to v dané kultuře nosí, nebo ne. Taky nás znepokojuje to, že někteří progresivní křesťané dělají z Bible sbírku alegorických bajek, z Boha všeobjímající kosmickou měňavku a z následování Ježíše následování svých tužeb ve jménu lásky a svobody.
Osobně nám však u obou stran chybí touha podpořit poctivé hledání jednotlivce, co se vším sebezapřením a sebepřijetím v konkrétním čase a místě znamená následovat Krista.
Je třeba říci, že na obou stranách jistě stojí jednotlivci, kteří se o toto snaží, ale jejich hlasy se občas ztrácejí v ohlušujícím poselství daného “tábora”.
Progresivně liberální křídlo občas zapomíná, že protože nás Bůh stvořil, jeho přání pro náš život jsou podstatně dokonalejší, než naše vlastní představy o našem štěstí. Máme obavu z poselství, které v extrému hlásá, že každý ať si žije, jak chce, nikomu do toho nic není, hlavně že se máme všichni rádi, ať už to znamená cokoli. To pro nás není kristocentrické křesťanství.
Tento tábor chce od toho druhého přijetí, respekt a porozumění, ale často není schopen to stejné dát druhé straně. Různá veřejná vyjádření vůči těm křesťanům, kteří jsou proti sňatkům stejnopohlavních párů nebo kteří demonstrují například na festivalu Prague pride bývají často silně neuctivá, až zesměšňující a rozhodně nepřispějí k dialogu a porozumění. Jinými slovy, když chci od druhé strany respekt a naslouchání, nemůžu jí sám pohrdat.
Někteří liberální teologové a duchovní vysvětlující biblické pasáže zmiňující homosexualitu kritizují konzervativnější část církve, že čte Bibli špatně. Budiž, paradoxně samotný upřímný výklad daných pasáží je na obou stranách barikády velmi podobný! Co už ale není podobné, jsou závěry a implikace. Například liberální tábor často téma shrne tím, že Bůh je láska, a protože nechtějí bránit lásce, tak to, co nikomu neubližuje, přece nemůže být špatně. To pro nás není poctivý výklad Bible.Liberální strana často ignoruje fakt, že hřích biblicky není to, co někomu přímo ubližuje, ale minutí se cílem naší existence – že nežijeme pro Boha, ale jsme sami sobě bohy (Jan 16:9).
Poslední věc, která nám na liberálním přístupu nesedí, je až deistické alegorické abstraktní pojetí Boha, který tam někde je, je láska (ať to znamená cokoli, hlavně to, co si do toho sami dosadíme) a to je vše. Často se zmiňuje, že církvi není nic do toho, co kdo dělá v posteli. Vyznívá z toho ale trochu i to, že do toho nic není Bohu. Ale náš Bůh je Pánem našich životů, našich tužeb i naší hříchem poznamenané sexuality (což se týká každého z nás).
Bůh v osobě Krista ukazuje, že je Bohem, který je aktivní, nablízku a ve spojení se svými dětmi. Křesťanský život je pro nás neustálé hledání v podřízenosti Bohu (Jakub 4,7). Bůh, kterého známe z Bible, po lidech zpravidla nechtěl snadné věci, které by selským rozumem dávaly smysl a poselství Bible rozhodně není „následuj svoje srdce“ (Galatským 5,16). Prvek, který se v Novém Zákoně pravidelně vyskytuje, je sebezapření. To nám v tomto křídle dost chybí. Sebezapření, navzdory mým názorům, důrazům, zkušenostem a dokonce i tužbám, prostě protože vnímám, že Bůh, kterému důvěřuju, mě vede někam a já bych tam měl jít.
Konzervativce, kteří bojují různými komentáři, peticemi a vyjádřeními, bychom rádi upozornili na následující.
Církev, která by měla na zemi odrážet kulturu Božího království, má být pro lidi tím nejbezpečnějším místem pro řešení nejrůznějších otázek, zejména niterných záležitosti týkajících se sexuality a identity. Skutečnost, že spousta (nejen) mladých křesťanů a taky jejich rodičů necítí svobodu tohle téma v křesťanském společenství sdílet a necítí v tom od církve podporu, je obrovskou hanbou a ostudou pro Boží království.
Většina heterosexuálů nikdy nezažila, že by své nejbližší komunitě připadali odporní tím, kým jsou. Ne pro to, co udělali, nebo neudělali, ale kým od mládí jsou. Většina heterosexuálů, kteří vyrostli v církvi, nezažila měsíce a roky marných modliteb, aby z nich Bůh udělal něco jiného, než kým jsou. Všechna Ježíšova slova v Novém Zákoně zazněla v kontextu toho, že za daného člověka zanedlouho zemře strašlivou smrtí na kříži. Pokud nejsme schopni pro queer lidi nic obětovat a hnout ani prstem, tak bychom měli využít historickou příležitost mlčet a nehodnotit sebevědomě cestu, po které jsme nikdy nešli. Řada LGBTQ+ křesťanů toho pro Krista obětovala možná více než mnozí z nás.
Taky je načase čelit faktům a nevěřit tomu, co bychom si přáli, aby byla pohodlná pravda, že by byla minoritní sexuální orientace nečím výhradně způsobena. Spíše se ukazuje, že na ni má vliv celé řady faktorů, jak genetických, tak vlivu prostředí.
Pro ilustraci, Americký teolog a podcaster Preston Sprinkle to přirovnává k rodnému jazyku. Nikdo z nás se nerodí s genovou výbavou češtiny. Ale v momentě, kdy je vám 12, tak už to bude navždy vaším rodným jazykem a nejde to už nikdy změnit. Nejde o to, jestli to je dobře, nebo špatně, prostě to tak je.
Dostupné studie docela jasně naznačují, že děti vychovávané homosexuálními páry netrpí z principu žádnou nadměrnou psychickou újmou (přestože mužský a ženský prvek ve výchově je důležitý). Mimochodem, velká část mladých lidí v našich církvích má trauma právě z nefunkčních heterosexuálních rodin.
Určitě se v myslích řady z vás formuje věta: Ale když někdo žije v hříchu, tak bychom přece neměli mlčet. Musíme hlásat Boží pravdu.
Budiž, pomiňme teď fakt, že každý z nás hřeší. Ale o kterou pravdu se jedná? Ježíš nepřišel na zem, aby každému, koho potkal, sáhodlouze vysvětloval, v jakém vším hříchu žije. Přišel nám ukázat Boha a jeho dobrotu.
V průměrné (nejen) protestantské církvi najdeme při lehkém hledání řadu lidí, kteří žijí řadu let v hříchu. Pýcha, obžerství, pomluvy, sobectví aj. Vyhazujeme tyto lidi? Ne. Protože jsme všichni zlomení lidé na cestě.
Jsme schopni vůbec připustit, že by Bůh mohl někoho, kdo žije v homosexuálním vztahu, individuálně vést skrze jednotlivé osobní výzvy i řadu let, jako to dělá s každým z nás? Co když jsou dnes mnohem důležitější věci než partnerský status, které chce Bůh v daném člověku primárně měnit? Co nám dává právo nedávat prostor Bohu, aby v daném člověku pozvolna pracoval?
Většina heterosexuálů nemá tu vůli, zralost a schopnost zůstat bez partnera. Většina křesťanů nemá dost silnou vůli ani jít včas spát, nepřežrat se nebo skončit u třetího piva. A chceme po někom okamžitou vůli a rozhodnutí, aby zůstal sám do konce života?
Většina queer lidí nejsou aktivisté. Lidé akorát nechtějí do konce života usínat sami v posteli. Ne protože by jim nutně chyběl sex, ale protože touží po mezilidské intimitě. Té intimitě, kterou v církvi bude těžko prožívat někdo, koho odsunete do rohu.
Nechápejte nás špatně, společnost potřebuje vidět církev, která se snaží být věrná Božím pravdám zapsaným v Bibli, ale lidská srdce se nemění tahem nebo tlakem církve, ale Božím citlivým vedením, které se může projevovat různě.
Závěrem uznáváme, že spoustu věcí nevíme. Nevíme proč, nevíme jak. Každý pohled včetně našeho má mezery a nejistá místa. Nikdo z nás pravdu nevlastní. Pravda je u Boha a my se k ní snažíme přibližovat. Věříme a doufáme, že se obě strany shodnou na tom, že v první řadě chceme vést lidi za naší cestou, pravdou a životem – živým Ježíšem Kristem, kterého popisuje Bible.
Na úplný závěr máme několik výzev, které myslíme, že má česká církev v této oblasti před sebou:
- Zejména pro vás vedoucí, kteří utváříte církevní kulturu – mají u vás v církvi lidé svobodu otevřít své osobní záležitosti ohledně sexuality? Mohou se cítit bezpečně ve svých bojích a hledání? Bude je někdo citlivě doprovázet na jejich cestě? Mohou mít důvěru, že se s jejich soukromím bude zacházet diskrétně?
- Náš Bůh nejde poskládat do škatulek, ať už jsou konzervativní nebo liberální. V našich církvích často chybí vedení lidí k upřímnému hledání jejich cesty před Bohem. Lidi všech orientací potřebujeme vést k tomu, že i naši sexualitu odevzdáváme plně Bohu a necháme se jím vést, kamkoli bude on chtít.
- Prosíme o dialog s těmi, kdo tohle téma vidí jinak než vy. Mějme prosím stejný respekt ke druhým, jako bychom si přáli od nich. Pokud spolu jako křesťané nebudeme schopni veřejně mluvit, tak děláme navenek církvi jen ostudu.
- Ten, kdo to nezažil, netuší, jaké jsou pocity a boje řady křesťanských rodičů, kteří se dozví, že jejich dítě prožívá minoritní sexualitu nebo bojuje se svou genderovou identitou. Je vaše církev připravena tyto rodiče podpořit?
- Pokud z učení v našich církvích vyznívá, že hlavním cílem pozemského života je oženit se a mít děti, tak ubližujeme spoustě lidí. Je na čase začít brát single lidi jako důležitou a cennou skupinu se vší péčí, která k tomu patří, aby mohli v církvi zažívat mezilidskou blízkost a intimitu, ne jen čekání „až si někoho najdou“. Ježíš byl muž, měl penis, byl single a žil ten nejhodnotnější život.
- Na výše rozebrané téma neexistují jen dva úhly pohledu. V důsledku přemíry podnětů a informací ve 21. století je pro naše mozky nejjednodušší věci škatulkovat a stereotypizovat. Ježíš ale nikdy neodpovídal černobílé odpovědi na černobílé otázky. Odpovídal dalšími otázkami tak, aby rozšířil myšlení posluchačů, protože realita je mnohem složitější.
