Křesťanské poselství o důležitosti míru je zjevné a nezpochybnitelné, neboť Bůh Bible je Bůh míru. Děsivé zvraty dějin nás nicméně vedou k revizi tradičních postulátů. Rozhodně to platí o největší krizi v mezinárodních vztazích našich dnů, kterou vyvolala ruská agrese vůči Ukrajině.
Křesťanský pohled na vztahy mezi jednotlivci, společenstvími a státy se zakládá na biblickém pojmu shalom. Řeč je o harmonické a mírumilovné koexistenci, která respektuje identitu každého účastníka vztahu a zároveň usiluje o společné dobro a blaho. Nový zákon zdůrazňuje, že Bůh se sebou v Kristu smířil svět, zbořil hradby nepřátelství mezi národy a učinil křesťany posly míru.
Křesťanské poselství o důležitosti míru je zjevné a nezpochybnitelné, neboť Bůh Bible je Bůh míru. Děsivé zvraty dějin nás nicméně vedou k revizi tradičních postulátů. Rozhodně to platí o největší krizi v mezinárodních vztazích našich dnů, kterou vyvolala ruská agrese vůči Ukrajině.
Na pokraji bytí a nebytí, tváří v tvář neuvěřitelným existenciálním výzvám přemýšlí ukrajinská společnost, jejíž samotná budoucnost je ohrožena krvavým ruským imperialismem, zda je správné usilovat o mír za každou cenu. Bude takový mír spravedlivý pro oběti války? Bude spravedlivý pro mrtvé, okupované, raněné, uprchlé a ztrátou a bolestí zkoušené Ukrajince? Je možný mír bez nastolení spravedlnosti a potrestání zločinců?
Řečeno biblickým jazykem, procházíme na Ukrajině hrůzným údolím temnot smrti, jehož konce nedohlížíme, údolím slz, ukrajinským Getsemane. Co očekáváme od našich křesťanských bratří a sester mimo Ukrajinu? Tak jako Kristus neočekával od svých učedníků, že půjdou jeho cestou namísto něho, ani my neočekáváme, že křesťané jiných zemí budou v plné míře sdílet naši otřesnou zkušenost života ve stínu smrti rozsévané ruskými raketami a drony. Nepřejeme si, aby se museli obout do našich bot a ponořit se do hlubin našeho zoufalství. To by museli žít na Ukrajině.
Ani krátkodobé návštěvy Ukrajiny za humanitárním účelem nemohou zprostředkovat zkušenost života ve válkou zkoušené zemi. Ti, kdo příležitostně nahlédnou do bezedné hlubiny našeho zoufalství, nebudou nikdy s to pochopit ty, kdo se rozhodli zůstat se svými spoluobčany, aby sdíleli a mírnili jejich utrpení. Kristus v Getsemane neočekává od apoštolů, že mu budou radit nebo ho vést. Kristus chtěl, aby byli s ním. Aby cítil, že v předvečer nejstrašlivější bitvy v dějinách universa, až Bůh Otec skryje svou tvář před svým Synem, není sám, že má jejich podporu a jejich modlitbu a že jeho bolest sdílí ti, pro které se chystá zemřít.
Od prvního dne války nás mnozí naši zahraniční přátelé, jistě s nejlepšími úmysly, začali povzbuzovat, abychom odpustili ruským křesťanům a usmířili se s nimi. Ti, kdo nám adresují takovéto výzvy, tak činí v dobré víře – chci tomu alespoň věřit. Myslíme si však, že jakákoli řeč o míru je nemožná bez zájmu obou stran. A bez toho, aby strana, která je vinna, přiznala svou vinu vůči oběti.
Aby vytvořili alespoň minimální podmínky pro dialog s Ukrajinci, museli by ruští křesťané otevřeně a veřejně odsoudit ruskou agresi, převzít zodpovědnost za zločiny své země a svého lidu. V neposlední řadě by museli odsoudit ideologii ruského imperialismu a „ruského světa“, jež inspirují ruskou společnost k téměř jednohlasné podpoře útočné války proti Ukrajině, a veřejně vyjádřit solidaritu s umírajícími Ukrajinci.
Nevím o ruských církevních představitelích, kteří by něco takového udělali. Proto jsou navzdory veškeré biblické ortodoxii výzvy k usmíření nefér vůči Ukrajincům, kteří jsou předčasně nuceni do dialogu bez předběžných podmínek. Ještě jsme ani neoplakali své mrtvé a už máme obchodovat jako obvykle. Proléváme hořké slzy v Getsemane a hledíme vstříc Kalvárii, ale už se od nás očekává, že budeme zakoušet radost Vzkříšení. Ani Kristus neočekával něco takového od svých učedníků. Tak proč bychom k tomu měli být nuceni my?
Přestože jistě věříme, že po Kalvárii přijde Vzkříšení, zatím jsme zde, v Getsemane. Ano, nadešel tehdy také čas, kdy se zmrtvýchvstalý Ježíš sešel s apoštoly v Galileji a kdy měl obtížný rozhovor s Petrem. Vyslal své učedníky zvěstovat evangelium po celém světě, dokonce i římským utlačovatelům, jejichž rukama byl ukřižován. Ale to bylo až později. V zahradě byla jeho prosba prostá – sdílet jeho bolest s ním, být mu nablízku, bez výzev a nabádání. Právě po takové prosté solidaritě globální církve toužíme i my v naší Getsemane.
Autor: Roman Solovyj
Zdroj: Časopis Brána
