Ježíšovo zmrtvýchvstání, po němž se zjevil učedníkům, aby jim nakonec před očima vystoupil do nebe a vrátil se zpátky ke svému Otci, je, jak se dnes říká, megazázrak, hodnocený jako dvanáct z deseti. Řada bohoslužeb v mé církvi připomíná napříč liturgickým rokem spíše smuteční procesí.
„Když bylo po sobotě, Marie Magdalská, Jakubova matka Marie a Salome nakoupily vonné oleje, aby šly Ježíše pomazat. Záhy zrána první den v týdnu přišly k hrobu, když právě vycházelo slunce. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ Když se podívaly, spatřily, že kámen je odvalen. Byl totiž velmi veliký. Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem – a polekaly se. On však jim řekl: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl.“
Těchto 114 slov z evangelia svatého Marka je otiskem proměny světa a trajektorie celého vesmíru, v němž ani vzdálené hvězdy galaxií, ani váš milovaný svět za chalupou, ani žádný člověk, který se narodil, žije a ještě přijde na svět, neskončí v pomyslné černé díře, z níž už není návratu. Všechno, čemu dali Adam s Evou svým prvotním hříchem špatný směr, se událostmi Kříže, jejichž ústředním tématem je láska Boží k člověku, vrátilo na cestu, která se už nikdy neztratí kdesi pod hladinou.
Žijeme v ryze tělesném světě, v němž se paradoxně i v křesťanském prostředí občas zapomíná, že na Kříži nezemřel nějaký symbol, nějaká metafora, nějaká idea, nějaké číslo, nějaký jako člověk se zdánlivým tělem, ale celý Bůh a celý člověk, který třetího dne vstal z mrtvých a který své tělo nabídl učedníkům k dotýkání. Ačkoliv je narození Božího Syna prosté dívce Marii zahaleno tajemstvím stejně jako jeho vzkříšení, je jisté, že tělesnost svaté Boží Matky a tělesnost Ježíšova nebyly a nejsou jen nějakým doplňkem jejich lidství, ale jejich integrální součástí. Nebojme se proto ptát se a představovat si, jak se věci s Ježíšovým narozením, smrtí a vzkříšením měly.
Inspirující a doslova oblažující jsou představy dětí, které se ještě ve své přirozenosti neumí držet zpátky a které jsou k pochopení toho, kdo je to Bůh, možná právě tak blízko jako mystici a svatí. Poproste dítě, ať vám namaluje událost Mariina početí, Kristova narození a události Kříže, a požádejte ho pak, ať vám o svých kresbách něco řekne. Spatříte mnoho vám tak známých věcí novýma očima, což vám pomůže znovu se divit a znovu žasnout nad tím, co se před dvěma tisíci lety během Velikonoc v Jeruzalémě stalo. A právě tohle žasnutí je nám tak moc potřeba.
S očima zakalenýma nevírou, pavírou a beznadějí se i velké zázraky budou jevit jako z prstu vycucané nesmysly. Když Ježíš přichází k rybníku Bethesda, evangelista Jan nám má potřebu vysvětlit, jak to u tohoto zázračného rybníku při Ovčí bráně chodí. Říká: „… anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.“ Vidíme, že toužíme-li po zázraku, je třeba být ve správný čas na správném místě a mít oči otevřené, abychom rozpoznali, že do vody právě sestoupil anděl, víří vodu a že není třeba váhat – a skočit! Skočit do Boží náruče a neztrácet víru, že po tom skoku budeme všelijak polámaní.
Ježíšovo zmrtvýchvstání, po němž se zjevil učedníkům, aby jim nakonec před očima vystoupil do nebe a vrátil se zpátky ke svému Otci, je, jak se dnes říká, megazázrak, hodnocený jako dvanáct z deseti. Řada bohoslužeb v mé církvi připomíná napříč liturgickým rokem spíše smuteční procesí. Čtou se silná a nadějeplná slova bible, na oltář znovu přichází Pán, lidé si jej berou podle jeho příkazu do ruky a sytí jím své tělo, svého ducha a svou duši. Přesto to nějak nestačí, aby se ta chmurná atmosféra tmavých kostelů se zčernalými obrazy proměnila do radosti Božích dětí.
Pokud si celý rok zakazujeme být šťastní, když slyšíme slova evangelia a setkáváme se s Pánem, zkusme to změnit alespoň jednou za rok, na vigilii Bílé soboty a na Vzkříšení. Nechme se prostoupit radostí. Vnímejme, že Kristova smrt na Kříži a jeho vzkříšení mají nedozírné pozitivní následky pro celého člověka – pro všechny záhyby jeho duše, pro všechny výšiny jeho ducha, pro jeho tělo od vlasů až po konečky prstů. Je-li to jen trochu možné, oslavme Kristovo vzkříšení ve svých rodinách a domovech. Nenechme si ho protéct mezi prsty jako všední den. Dejme se vědomě prostoupit zázrakem Boží spásy, abychom na otázku: „Co jsi dělal letos koncem března?“ mohli ještě v zimě odpovědět: „Slavil jsem s blízkými Kristovo zmrtvýchvstání. A bylo to mega! Dvanáct z deseti!“
