Je zvláštní, jak my věřící málo věříme. Zvláště v některých životních oblastech se to projevuje zřetelně. Mám na mysli výběr partnera pro manželství. Tolik pochybností o Boží dobrotě a lásce se u jiných modlitebních předmětů snad nevyskytuje. Raději si to chceme zařídit sami, protože co kdyby náhodou Bůh nebyl tak dobrý, jak se říká? Co kdyby nás chtěl nechat samotné nebo co kdyby nám přivedl někoho příšerného?
„Mohla bych se tě na něco zeptat?“ oslovila mě krásná mladá dívka, která si mě odchytla v neděli před polednem po bohoslužbě. Stály jsme spolu ve frontě na kávu a ona využila příležitosti. „Jistě. Ptej se,“ usmála jsem se na ni. Její přímý pohled mi byl příjemný. Chvilku váhala, ale pak se nadechla a položila otázku: „Můžu si vzít nevěřícího?“ „A proč bys to chtěla udělat?“ zeptala jsem se na oplátku.
Dívka mi pak vyprávěla, že s Honzou chodí už pět let. Dali se dohromady ještě na střední. Oba šli studovat vysokou schválně do stejného města, aby mohli být spolu. Bydlí na stejných kolejích, ale ne ve společném pokoji. Když se rozhodla začít navštěvovat křesťanskou skupinku a po čase se obrátila, Honza nic nenamítal. Jeho křesťanství nelákalo.
„Nic mi nezakazuje, ani nemá žádné řeči, když chodím v neděli sem a v týdnu na skupinku. Chápe, že je to pro mě důležité,“ vysvětlovala dívka. Když jsem se zeptala, jestli si ji chce Honza vzít, trochu zrozpačitěla. „No jednou určitě, vlastně já bych chtěla, aby to bylo tak nějak v souladu.“ Tomu rozumím. Kdyby byla vdaná, nevěřící manžel by nebyl problém. Nebylo by co řešit. Nikdo by nemohl nic říkat o vhodnosti nebo nevhodnosti takového spojení, už by se proti tomu nedalo nic dělat.
Vyprávěla jsem jí, že jsem slyšela o párech, které se v podobné situaci rozešly, aby se později ten nevěřící také obrátil a pak se vzali. Pořád se milovali. Ale taky jsem byla svědkem jiného vývoje. Rozešli se, nevěřící se obrátil, ale nevzali se, protože pak oba vnímali, že pro sebe nejsou těmi pravými. Každý z nich si vzal někoho jiného.
Nejčastěji jsem však sledovala, jak si věřící dívka vzala nevěřícího kluka a po nějaké době zvlažněla i ona a buď víru úplně zavrhla, nebo si ji uchovávala v přísně soukromé podobě. Děti k víře vést nemohla, bez souladu s manželem to nešlo. Bohoslužby přestala navštěvovat, protože jí bylo trapné netrávit volný čas s manželem.
„Umím si představit, jak je to bolestné, jen na to pomyslet, že byste se měli rozejít. Ale jestli je vaše manželství v Božím plánu, tak o Honzu nepřijdeš,“ uzavřela jsem své vyprávění. „Dokázala bys to Bohu odevzdat? Aby on sám rozhodl o budoucnosti vašeho vztahu?“ Vyděšeně na mne hleděla. „Co když ale už nikdy nikoho nenajdu? Co když se mnou už nikdo jiný nebude chtít chodit?“ „To je otázka důvěry, ne?“ namítla jsem.
Připadlo mi typické, že tahle krásná holka se bojí, že zůstane sama. Většinou ty nejkrásnější holky mívají největší komplexy. A taky je typické, jak my lidi se bojíme důvěřovat Bohu, že nás fakt miluje a chce pro nás to nejlepší. Kolik kluků jsem slyšela říkat, že čekali, že jim Bůh vybere nějakou ošklivou manželku, aby je vycvičil, aby byli jaksepatří pokorní. Taková hloupost!
Mezitím jsme se přiblížily ke kávovaru. „Tak já ti požehnám, abys našla řešení,“ navrhla jsem. Přikývla a viděla jsem, že má v očích slzy. Poděkovala jsem Bohu, že jí dal svobodu rozhodnout se, jak bude sama chtít, a že jí věří, že se rozhodne správně. Objaly jsme se. „Když tak mi pak přijď říct, jak to vypadá, jo?“
